na úvodní stranu přeskočit menu

Ukázka z knihy - Mácha: Deníky

Márinka

Márinka sedí

Márinka sedí s kamarádkou u stolu, vedle se pohupuje nějaký otrapa, který solí do jukeboxu příšerný tracklist plný Nightwish. Není s nimi řeč. Po chvíli jdou platit k baru a zaseknou se tam na půl hodiny, když do nich nějací chlápci lámou další panáky. Přemýšlím, že vypadnu, zase k Márince domů, sám.

„Jasně, pučim ti klíče,“ nabízí mi, když se zvednu a oznámím jí to.

„To je dobrý. Mamka mi dala klíče,“ cinkám jí do ucha svazečkem.

„Ukaž…,“ zkoumá je. „To ale nejsou klíče od našeho bytu…“

„Tak proč mi je dávala?“ nechápu.

Márinka krčí rameny, nakonec se zvedá i s kamarádkou, loučí se s ní před barem.

Bere mě k sobě.

Jdeme do kuchyně

Jdeme do kuchyně. Márinka si balí cigaretu, zapaluje ji. Povídáme si, začnu ji hladit po rukách. Nebrání se. Zdvihnu ji ze židle a posadím si ji na klín. Pak ji nosím po místnosti, mávám s ní. Je tak úžasně lehká. Vedle ní jsem si prvně připadal jako chlap.

Nechám se objímat jejíma nohama kolem pasu. „Jsi úžasná, pořád tě mám rád.“

„Neni co mít rád,“ kroutí hlavou.

„Já jsem jak pukavec,“ říká pusou drobnou jako kočičí tlamka. „Zvenčí krásná, vevnitř ošklivá. Možná že jsem jenom kost a kůže.“

„Chtěl bych si tě odnýst do tvýho pokoje.“

„Mám pořád deprese, chtěla bych to skončit,“ povídá ona a rty jí sládnou božstvím. „Ale nedokážu to udělat, i když jsem to už zkoušela, byla jsem blízko. Zvolila jsem si pomalou sebevraždu,“ dodává.

Umírat je umění, jako všechno ostatní. V tom se vyzná přímo skvěle. To umí tak, že to pálí, že je to jak peklo vřelé. To umí, že to cítí v celém těle. Mohli byste aspoň říct, že má nadání. Existuje taxa za pohled na její jizvy, taxa za poslech jejího srdce. Nastavuju k němu ucho. – Ono fakticky bije! A existuje taxa, setsakra vysoká taxa za slovo, za dotek, za špetku krve, za kousek jejích vlasů, za cárek šatů.

(Sylvia Plathová: Ariel)

Zhrzení milenci a nápadníci by o tom mohli vyprávět. Dívám se jí dlouho do krásného bledého obličeje a do očí zvlášť.

Já se vidím, plochá a směšná, z papíru vystřižený stín, tvář nemám žádnou. Chtěla bych vymazat sama sebe. Můj bože, kdo jsem já? A lidi kolem: jejich kulaté oči, jejich zuby, jejich grimasy na klacku, který chřestí a cvaká jak falešný had!

(Sylvia Plathová: Ariel)

Posadím ji znovu na židli. Klekám si k ní jako ten kovboj k její matce.

Očichávám ji od krku přes prsa až k bříšku. Tak úžasně voní! Klesnu jí k nohám, vřelé čelo kryju v klínu, cítím její ruku na své šíji. Klesám níž. Mezi nohama voní jen nepatrně, ostřejší závan je jen jako snítka koření v okurkové omáčce.

Ona tak voní, protože nejí maso. Ona tak voní, protože nejí nic. A pokud ano, zase to rychle vydáví.

Má hlava je balvan. Nemám prsty, aby stiskly, nemám jazyk, mé srdce pumpuje ty mé dva prašné pytle, vdech, výdech, vdech, výdech, vdech, výdech… Nedovolí mi zkolabovat, zatímco venku se den sune kolem jak telegrafní páska.

(Sylvia Plathová: Ariel)

Chci s ní jít do jejího pokoje. Ona tam ale běžně nepřespává. Když je její mamka v práci, přenocuje u ní na letišti. Když musí být u sebe, spí na zemi ve spacáku, protože postel má zavalenou věcmi, které už nemá sílu uklidit.

Uhnízdil se ve mně pláč. Každou noc se vytřepetá ven a s háčky udic se rozhlíží po něčem, co by se dalo milovat. Děsí mě ta temná věc, která spí ve mně; celý den cítím její hebké péřové pohyby a její zášť. Mraky míjejí a rozplývají se. Tohle jsou tváře lásky, ti bledí pomíjivci? Pro takové si jitřím srdce? Není v mých silách se dozvědět víc. A co je tohle, ta tvář, tak vražedná v škrtivém sevření větví? Její hadí kyseliny líbají. Vůle z toho zkamení. To jsou ty izolované, vleklé chyby, z nichž přijde smrt, přijde smrt, přijde smrt…

(Sylvia Plathová: Ariel)

Nechce jít do svého pokoje, nechce si mě tam přivést, nechce, abych to tam viděl, a hlavně – nechce se mnou šukat.

„Já tě mám ráda, možná víc, než když jsme spolu chodili. Ale už tam není to pnutí…,“ snaží se mi vysvětlit v koupelně, kde mi kroutí v puse svým kartáčkem.

„Sex není nic čistého, je to jen chtíč. Já vím, že můžu napsat Michalovi ošukej mě, a on mě ošuká.“

Ach jo – já tohle nikomu napsat nemůžu.

Kdyby se luna usmála, byla by ti podobná. Působíš stejným dojmem: něčeho krásného, jenomže ničivého. Obě si umíte moc dobře půjčovat světlo. Její kulatá pusa se trápí pro svět; s tou tvou, s tou nic nehne, a všecko promění v kámen, to umíš vůbec nejlíp. Dochází mi, že jsem v mauzoleu. Ty jsi tady, ťukáš prsty o mramor stolu, hledáš cigarety, nervózní, a umíráš touhou říct něco, nač nemám odpověď. Luna taky pokořuje své oddané, ale přes den je k smíchu.

(Sylvia Plathová: Ariel)

Uklízí mě, rozdychtěného, do ložnice.

Márinčina mamka se probouzí.

detail knihy Mácha: Deníky
další ukázka Lori
další ukázka Ela
přehled ukázek