na úvodní stranu přeskočit menu

S Jimem Walkerem v kapse

"Balvínův Mácha je možná romantik, ale haklovsky-houllebecqovského typu, s lahví Jima Walkera v kapse, s jedovatým komentářem v záloze a se smutkem odevzdaným stejně jako potlačovaným," píše Lukáš Holeček v recenzi na Nekultuře.cz.

Čtěte na Nekultuře.cz nebo níže.

Jak by mohl vypadat život máchovského romantika v 21. století? Chodí s Márinkou, anorektičkou se sebevražednými sklony, která však nechodí s ním. Chodí s Lori, která ho vozí ve svém autě, ale nechce s ním prožít celý život. Chodí s Elou, ale po další alkoholové exhibici zjistí, že si vyšla na prohlídku hradu Houska raději bez něj. Rozervaná duše moderního Máchy je v novele Jaroslava Balvína podrobena těžkým zkouškám, a to zrovna v roce, kdy uplyne 200 let od básníkova narození.

Nutno podotknout, že Balvínova svérazná literární demystifikace může být pro důvěřivého čtenáře značně „mystifikační“, už jen kvůli samotnému názvu – Mácha: Deníky. Turistický průvodce. Kniha na sebe bere hned několik identit, ale která z nich je ta pravá? Ačkoliv je tato útlá knížka literární prvotinou publicisty a editora, rodáka z Litoměřic, Jaroslava Balvína (1981), z šedi průměrných debutů a nepovedených prozaických pokusů se vymyká na první přečtení. V novele se představuje zdatný vypravěč, kterému nechybí nadhled a dávka sebeironie – autorův Mácha je tak nakonec spíše k politování než k obdivování, ostatně, toho si (nejen) letos stálice čítanek užívá dost a dost.

Vypravěč nesoucí jméno Mácha je mladý intelektuál, neuroticky „haklovský“ (ostatně, tento autor knihu redigoval) pozorovatel, svižně a ironicky střílející od boku vypointované fragmenty z deníkových zápisků. Balvínův máchovský hrdina je (mladý) člověk naší doby: „brousí internetovejma stránkama skejtšopů“, s gustem prohlíží fotky známých na internetu, žije v garsonce v Roudnici nad Labem, sem tam dojede za korektorskou prací vlakem do Prahy nebo za matkou do Děčína, ale úplně nejraději se pohybuje v Litoměřicích, kde se snaží získat srdce „ideální čtenářky“, nedostupné Márinky. Milostné neúspěchy s dalšími dvěma dívkami zapíjí četnými dávkami alkoholu, kocovinu pak vyhání na horském kole ve vyjížďkách po Máchově kraji, které se snaží využít při psaní průvodce. Balvínův Mácha je možná romantik, ale „haklovsky-houllebecqovského typu“, s lahví Jima Walkera v kapse, s jedovatým komentářem v záloze a se smutkem odevzdaným stejně jako potlačovaným. Když už jsme u těch jmen, útlá kniha je jich poměrně plná, vždyť Mácha přece je/byl intelektuál – textem se mihnou jména Plathová, Houllebecq, Bernhard, Xindl X, Vladimir 518, četně je citováno z biografické publikace z pera Dagmar Štětinové o Lori Šomkové ad., o úryvcích z děl Máchových ani nemusí být řeč – citáty jsou zde sice trochu na ozdobu, ale čteme přece deník, ten snese mnohem víc!

Máchovský příběh nakonec „turistickým průvodcem“ není (snad jedině průvodcem litoměřickými non-stopy, což taky není k zahození), i když na klasická „máchovská“ místa pochopitelně zamíří, má spíše ambici stát se malým příručním průvodcem po životních trablech mladého člověka, který své romantické představy není schopen proměnit ve skutečnost a upadá do bezvýchodnosti, moralizování ale nechme stranou. I „deníková novela“ se přece jen ukazuje jako příliš krátký útvar pro rozvinutí silného tématu, tím víc, když je kniha-deník vlastně síť vtipných fragmentů, které ovšem drží při sobě – a co víc si teď v létě přát! Kniha svou deníkovou road-movie formou připomíná Cestu za dobrodružstvím Petra Placáka, a to včetně pěkných ilustrací Zuzany Musilové, která má podobný styl jako Pavel Reisenauer.

Jaroslav Balvín jako by nám v knize říkal – zapomeňte na kdysi blyštivé střípky módní romantické rozervanosti, vždyť genderové role se od 19. století téměř vyměnily – Mácha se vozí s Lori v jejím Fordu, ona s ním drží krok nejen v pití, pryč je bezhlavý maskulinní chtíč z těch nejtajnějších šifer Máchových deníků. Ale na druhou stranu, nebudou depresivní Lori stále přitahovat „Máchy“ dnešní doby, kterým zase nebude zbývat nic jiného, než si své ideální protějšky stvořit na papíře?

P. S. Domácí spisovatelé poslední dobou hbitě navazují intertextuální kontakty s autory 19. století. Michal Šanda loni vydal svou „korespondenci“ s Karlem Havlíčkem Borovským (v knize Dopisy, kterou vydal Dybbuk, si s podobným komickým efektem dopisuje se 150 let mrtvým spisovatelem).

Lukáš Holeček, Nekultura.cz (19. 8. 2010)

vloženo 23. srpna 2010, štítky: Nezařazené

Přidat komentář

Furmulář pro přidání komentáře k článku
(nezobrazuje se)
opište číslo 10

položky označené * jsou povinné


zobrazit všechny články