na úvodní stranu přeskočit menu

Petr, starší žena & obchodní cestující

Další povídka, kterou jsem napsal pro noviny Pod Řípem.

V novinové sazbě čtěte zde

Běžnější je, když chodí nebo se žení starší muž s mladší ženou; a také např. když je muž větší, silnější atd., zkrátka je ženě oporou, resp. má oproti ní v lecčems navrch. Člověku by se sice někdy chtělo proti tomuto zákonu protestovat, ale jde o ověřený model, oproti jiným kombinacím aspoň trochu funkční, a tak je rozumné jej následovat. Někdy se ale člověk zjančí, zvlášť poté, co o nějaký ten nerovnocenně rovnocenný protějšek přijde. Říká se na babskou nemoc babská záplata, a když si mladí muži jako náš podřipský hrdina hledají po rozchodu s jednou partnerkou jinou ženu, začínají většinou tam, kde se to zdá nejlehčí: u svých kamarádek. Co čert nechtěl, Petr má samé starší kamarádky. Ke svému lovu si vybere tu, která už dlouho, dlouho s nikým nechodila. Se starší to ale nepůjde tak snadno jako s tou kůstkou Petrou, na seniorku se musí společensky! Proto se Petr připraví rychločtením etikety Ladislava Špačka. Pak se vykoupe, hezky navoní, oblékne atd. a za chvíli už před jedním fajnovým lokálem předává tři tulipány o několik let starší ženě. Monika, se kterou Petr léta jezdí na kole nebo chodí do kina nebo se s ní baví o knihách, na kytku docela valí bulvy. Zezačátku se plán odvíjí podle lovcova plánu: svlékneme dámě kabátek, poprosíme číšníka o vázičku na květiny, vybereme dobré vínko a znalecky ho posoudíme proti umělému světlu atd., až se při dezertu dostaneme k jádru pudla…

„Mončo, co tě znám, pořád si říkám: proč si už hergot nikoho nenajdeš? To jsi zatím nepotkala chlapa, kterej by tě přitahoval?“       

Monika nadzvedne obočí. „Těžko říct, co mě přitahuje...“ odtuší po chvíli mlčení.

„Ehm,“ odkašle si Petr „a já tě nepřitahuju?“

„Hh,“ zasměje se Monika srdečně. Petr nadskočí. „Jseš moc subtilní,“ odtuší starší žena.

„Ale jsem větší než ty. A mrštnej,“ odvětí mladý muž.

„Pravda, jsi vyšší… Ale jenom o tělesnosti to stejně není. Mám o ideálním partnerství představu od jedněch svých bývalých spolužáků. Víš, to je naprostý souznění duší. Je skvělý, že se oba věnujou stejnýmu oboru.“

„Mně nejvíc klapaly vztahy, kdy se ten druhej zabejval něčím úplně jiným,“ namítá Petr. „Když budeš hledat jenom někoho, kdo dělá to samý, nikoho si nenajdeš.“

„Pořád v to doufám.“

„Jseš naivní.“

„Jsem žena…“ pokrčí Monika rameny a polkne víno. „Petře, neblbni,“ řekne pak rozhodně. „Je mi pětatřicet, pro mě jsou ideální čtyřicátníci.“

„Ženský tvýho věku teď dost přecházej na kluky jako já, viděl jsem to hned v několika filmech,“ upozorní Petr. „Už jsou čtyřicátníkama otrávený. Respektive spíš čtyřicátníci jsou otrávený jima,“ hořce se zasměje a objedná druhou láhev.

„To jsou ale ženy, které už leccos prožily. Já ještě na té úrovni nejsem,“ odvětí Monika smutně.

„Protože jseš taková stažená. Člověk se tě bojí jenom pohladit. Bejt tady nějaká dvacka, už jí šmátrám po ruce, pak po noze a pak se na ní vrhnu… A my tady vedem takovej absurdní dialog… Moniko!“ nakloní se Petr přes stůl a natáhne ruku k dlani ženy. „Přitahuješ mě!“

„Budete ještě ochutnávat?“ vyruší číšník Petra. Ten na něj nepřítomně pohlédne, a když pochopí, na co se ho ptá, jenom mávne rukou, že může dolít.

„Neříkej už takové věci, Petře. Jsem z tebe nervózní,“ zašeptá Monika.

„Neboj, já se na tebe nevrhnu,“ klapne muž zadníma nohama židle zpátky o zem.

„Vždyť je mezi náma osum let. Osum let!“ zakroutí žena hlavou. „Jsem už jinde. Ty jseš ještě mladej, pružnej… Lidský tělo po třicítce rychle chátrá, zvlášť to ženský.“

„Ale kdeže,“ nadzvedne Petr ubrus, odsune se a skloní pod stůl. „Líběj se mi tvoje bílý nohy,“ shrne svůj průzkum a narovná se, jenom ruku nechá dole. „A jseš udržovaná. Chodíš cvičit, že jo?“ poklepe Monice na koleno.

„Dvakrát týdně tai-či,“ odsune žena něžně Petrovu ruku. 

„No vidíš, staráš se o sebe,“ dá muž rozpačitě ruce v bok. „A dneska ti to fakt sekne. Jaký máš původně vlasy – hnědý?“

„Typicky český.“

„Blonďatý?“

„Ne, takový matně hnědý a trochu dozelena.“

„A teď máš zrzavej přeliv. Perfectly you…“

„Najdi si mladší, ty si nepotřebujou obarvovat hlavu,“ zasměje se Monika. „Doleješ mi?“ Chyba! Chyba! kárá Petra i džin české etikety, který se vyškrábal ze dna druhé Fratavy.  

„Moc se omlouvám,“ kousne se muž do rtů a briskně se chopí láhve. „Moniko, já cejtim, že by nám to klapalo. Tak se odvaž a pojď do toho!“ zvolá optimisticky.

„Já myslím, že to takhle nejde… Domluvou od stolu… Musí to začít…“ hledá Monika slova, „… ránou. Jako když někdo práskne bičem.“

„No jak myslíš,“ povzdechne si Petr. Při jeho dobré paměti znamenala ruka na noze Petry i jiných jeho předchozích dívek touchdown.

„Ale já nemám moc zkušeností,“ zaváhá Monika.

„Tak proč si nevyzkoušíš mě?“ usměje se Petr nadějeplně.

„Jak jsem řekla: měla bych si najít staršího,“ upíjí Monika pomalu ze sklenky. „Vyrovnanýho.“

„Do tří let se ti psychicky zhroutí, začne chodit do posilovny, a stejně si nakonec najde dorostenku. Nebo ti po drahný době řekne, že má manželku.“

„Takže ty myslíš…“ protáhne Monika, „abychom spolu měli,“ nadechne se, „… náhodný sex?“ vydechne a rychle sklopí oči.

„No – náhodný,“ zasměje se Petr. „Na to se známe dost dlouho.“

„Vždyť jsem to říkala,“ zasmuší se Monika a začne nervózně trhat ubrousek. Špačkův duch má tentokrát co naznačovat dámě.

Petr rozlije poslední zbytek z láhve do obou sklínek. Aspoň z toho se mi podařilo udělat gentlemana, uspokojí se džin české etikety a vyvane; říká si, že pro dnešek už tu nebude mít práci. Po dvou láhvích je dovoleno víceméně vše. Případné společenské přešlapy si ten druhý stejně ráno nepamatuje.

„Tak ty chceš ránu bičem…“ kroutí Petr hlavou a opře si ji do dlaní. „Já už jsem z toho přesvědčování nějak unavenej.“

„No vidíš,“ říká Monika smířlivě; už jsi mě skoro přesvědčil...

„Tak asi pomalu půjdem, ne?“ navrhne Petr rozmrzele.

„Ano, už je pozdě.“

„Dohromady, nebo zvlášť?“

„Zvlášť,“ vyhrkne Monika v malé pauzičce, která po číšníkově dotazu nastala.

„Zvlášť,“ řekne Petr s maličkým zpožděním, pomaleji, jako Moničina ozvěna.

„Haůůů,“ vrátí se Špačkův duch, tohle si tedy dáma ráno pamatovat bude! lomí nad stolem rukama, ale nikdo ho už v pokročilé noční hodině nevnímá.

Lehce připitá Monika klopýtá nocí přes kočičí hlavy Karlova náměstí, ruce v kabátku, hlavu skloněnou: nejen že mně Petr neobjednal taxíka, ale ani se nenamáhá mě vyprovodit; pěkný kamarád. Když náhle uslyší ránu jak bičem! Zvedne udiveně hlavu… Napohled vyrovnaný čtyřicátník po vyčerpávajícím tour de benzinky Ústeckého kraje prásknul předními dveřmi fordu: Konečně na hotel! Teď ale vidí, jak se proti němu udiveně zastavila žena a lehce se zakymácela. Obchoďák zkontroluje mobil: Je už dost pozdě na to, aby mi volala manželka, a ještě dost brzo na to, abych si mohl užít, a na zítřejší pokračování únavného maratonu se aspoň trochu vyspal. Monika zatím lehce zatřepe hlavou – to se mi něco zdálo – a pokračuje v chůzi.

„Mladá paní, víte, že zezadu vypadáte, jako že se zepředu usmíváte?“ houkne za ní cesťák znalecky.

Monika se zastaví, otočí a rozesměje.

„No vidíte,“ roztáhne obchoďák donchuánsky pusu od ucha k uchu a lehkým krokem k ní vykročí.

Povídka vyšla v novinách Pod Řípem.cz 4/2012. Periodikum je distribuováno do schránek v Roudnici n. L. a okolí. Jeho web najdete tady.

vloženo 25. května 2012, štítky: Nezařazené

Přidat komentář

Furmulář pro přidání komentáře k článku
(nezobrazuje se)
opište číslo 10

položky označené * jsou povinné


zobrazit všechny články