na úvodní stranu přeskočit menu

Petr, staří kamarádi & jejich děcko

Další "polabská" povídka inspirovaná hned dvěma páry mých kamarádů

Petr přijede k Lubošovi s Martinou mezi kopce Českého středohoří. Přímo v Litoměřicích se sejít nemohli, autobus do nich odsud o víkendu vůbec nezajíždí.

„Jste připravený?“

„Luboš ještě musí vyhnat kozu na pastvu, viď?“ vynoří se z baráku Martina, v náručí dítě, kolem nohou dva jezevčíky. „Furt vypadáš jako mladík,“ líbne Petra.

„A ty jako mladice,“ začervená se Petr a musí si dát záležet, aby to znělo přesvědčivě: po pravdě dost ztloustla a má pořádné kruhy pod očima.

„Dětskou sedačku asi nemáš, co?“ zaváhá chvilku před odjezdem Martina, ale Luboš jenom mávne rukou.      

V Litoměřicích Martina vytáhne dlouhý šátek a obratně ho na vlastním těle zpřekládá, až k sobě přivine dítě. Petr potom pozve oba dva na oběd, odpoledne si užijí město a nakonec zavítají na hřbitov ke kenotafu Karla Hynka Máchy. U něho setrvají pár minut v tichosti, okouzleni přicházejícím večerem za dnem, který se vyvedl. Pro Martinu s Lubošem to byl po delší době radostný únik z ekoživota, který s sebou denně přináší četná úskalí.  

„Ty vole, voni nás tady zamkli…“ naruší klid Petr, když docourají zpátky k bráně hřbitova.

„No jo, zavíraj v šest,“ čte Luboš z nástěnky.

„Tak jsem zvědavá, jak tohle vyřešíte, pánové…“ pohoupává Martina Kvida na prsou.

„No tak buďto můžem zavolat správcovi…“ luští Petr na nástěnce rukou narychlo napsané číslo…

„… nebo to přelezem,“ pokývne Luboš ke zdi.

„A jak chceš přes ní dostat Kvida?“ zakroutí Martina nechápavě hlavou.

„Já to přelezu, Peťa se posadí na zeď a ty mu ho podáš i se psama...“

„Ty vole!“ uleví si Martina, ale začne odvazovat dítě a krátce potom už Petr nahoře přebírá dítě i psy a předává je dál.

„Mám dojem, že jsme dneska za sebou zanechali pěkně velkou ekologickou stopu,“ prohodí rozmarně Luboš, když za sebou práskne dveřmi Petrova auta. „Pojď ještě na minutu.“

Doma otevře láhev vlastní medovice. „Dáš si šťopičku?“

„Neměl bych, budu řídit…“ váhá Petr.

„Prcka sneseš...“

Petr pokrčí rameny. Martina Lubošovi naznačí očima, ať jí nalije taky.

„Vždyť ještě kojíš…“ namítne.

„Vy máte všichni starosti…“

„No tak se všichni zalejem jak kytky,“ rezignuje Luboš.

„Jak finančně, máte na splácení hypotéky?“ zeptá se Petr, když do sebe obrátí panáka.

„Tenhle měsíc ještě jo…“ řekne tiše Luboš.

„Po Novym roce šlo všechno nahoru,“ dodá Martina. „Nám vo peníze nikdy nešlo. Taky teď žádný nemáme. Bude nás muset zachránit Kvido, viď?“

„Pude na hackera,“ poplácá Luboš dítě. „To prej vynáší.“ Zvedne se. „My už nemáme ty chipsy?“ zeptá se, když štrachá ve špajzu, jestli by nenašel něco na stůl.

„Už dva tejdny ne,“ odtuší Martina.

„Nic jinýho tady neni,“ rozpaží rezignovaně Luboš. „Mám aspoň ubalit?“

„Dneska nebudu,“ zakroutí Petr hlavou.

„Já si dám,“ řekne Martina. „Pohlídáš ho zatim?“ posadí Kvida Petrovi na kolena a vyjde s Lubošem před dům.

Mezitím, co venku kouří a tiše si povídají, zkoumá Petr Kvidovu vyhlazenou tvář, nevinné doširoka otevřené modré oči, strká mu zkusmo malíček do pěstičky, jestli ho sevře, mírně ho na kolenou houpe – a dítě se na něj celou dobu s lehkým radostným úsměvem zvědavě kouká…

„Tys vůbec nebrečel, Kvídku?“ ujme se dítěte Martina, když se vrátí zvenku s Lubošem. „No ty jseš hodnej!“ mlaskne místností pusa.

„A kdy si pořídíš nějakýho sviště ty?“ usedne Luboš ke stolu.

„Čoveče, já asi eště chvíli počkám,“ řekne po chvíli rozmýšlení Petr. Ale když pak znovu stočí pohled na Kvida, který si rozmařile hraje s Martininým copem a druhou rukou chmatá po Lubošově ruce, není si úplně jistý, jestli to čekání nebude nakonec kratší, než by mu radil rozum.

 

Povídka byla publikována v Polabskýcn novinách 5/2013 (s. 10)

vloženo 07. srpna 2013, štítky: Nezařazené

Přidat komentář

Furmulář pro přidání komentáře k článku
(nezobrazuje se)
opište číslo 10

položky označené * jsou povinné


zobrazit všechny články