na úvodní stranu přeskočit menu

Petr, Petra & devět a tři čtvrtě logiky

Povídka, kterou jsem napsal pro noviny Pod Řípem.cz.

V novinové sazbě čtěte zde

Petr s Petrou se konečně vyhrabali z domu.

„V kolik to jede, zlato?“ zeptá se Petra Petra.

„V celou.“

„Máme čas?“ zkontroluje Petra mobil. „Máme... Dneska jsem při logice nepochopila jednu věc: nevíš, co je to kauzalita?“

„Podmíněnej vztah mezi příčinou a jejím následkem… Jestliže A, pak B,“ odtuší Petr.

„Jo a z jakýho nástupiště nám to jede?“

„To nevim.“

„Devět a tři čtvrtě? Hh.“

„Cože?“ nechápe Petr.

„Ale nic, to je takovej fór z Harryho Pottera...“

„Aha, tak toho jsem nečet.“

„Proč? Každej ho čet…“

„Mně přijde fantasy nudná...“

„A realita nudná neni?“

„Pro mě má strašně hodně dimenzí.“

„A neni jedna z těch dimenzí fantasy?“

„Možná jo, ale třeba tu tvojí kauzalitu ve fantasy nenajdeš. A to, co čteš, určuje tvoje myšlení, jak známo. Chápeš? To je ta kauzalita: to, co čteš, podmiňuje to, jakej máš svět. Když čteš A, pak B. Když čteš Pottera, tak – to teda nevim, co…“

Když přijdou na autobusové nádraží, je 18.57. Stojí tu jediný autobus, a sice až na nejvzdálenějším nástupišti. Kdyby to byl náš spoj a chtěli bychom ho stihnout, máme tak akorát čas na to ho dojít, uvažuje Petr a pokračuje dál v chůzi. Petra se ale zastaví u vitríny s rozpisem spojů a nástupišť a svítí si na něj mobilem. Petr se k ní vrátí a netrpělivě přešlapuje. Uplyne minuta, žádný jiný autobus se k žádnému jinému nástupišti nepřistavil. „To bude tamten,“ ukáže Petr na autobus na posledním nástupišti.

„A co když ne?“ namítne Petra a dál mžourá do tabule s vybledlými kopiemi autobusových linek. „Jdi se zeptat, a kdyžtak na mě zamávej.“

Petr odhadne vzdálenost od tabule k poslednímu nástupišti na dobrých dvě stě tři sta metrů. Kdyby to byl skutečně jejich spoj, on ho stihnul doběhnout do celé a zamával na Petru, velmi pravděpodobně by ho přes tmu a mlhu vůbec neviděla. „Tak tam pojď se mnou. Když to nebude von a přijede jinej autobus, doběhnem ho. Takhle ale nestihnem tenhle, jestli to je von,“ navrhne nervózně Petr. Petra dál klidně zírá do tabule.

Autobus zatím zvedl kotvy. „Hm, tak to byl fakt von,“ shrne své pátrání Petra a zhasne mobil.

„Já to řikal,“ konstatuje Petr.

„Nevěděls, jestli je to von. Řikala jsem ti, ať se jdeš zeptat.“

Petr znovu změří vzdálenost k poslednímu nástupišti: „Kdybych se šel zeptat, a byl to von, tak bys vůbec neviděla, že na tebe mávám…“

„Tak bys na mě zavolal.“

„Zavolal?“ vyprskne Petr. „To bych musel zařvat!“ Petr se posměšně rozhlédne po klidném autobusovém nádraží, kde utloukalo čas pár pasažérů a bezdomovců. Petr se ušklíbne nad představou, jak by s nimi hnul jeho řev. „Navíc bys to stejně nestihla dojít. Sám bych tam došel až v celou, a to bych byl rád.“

„Tak bys řek řidičovi, ať chvilku počká.“

Petr se nevěřícně podívá na Petru. Najednou se mu v syrové nahotě odhalilo, jak je utkán její svět – a je úplně jiný než ten jeho, a to včetně zákonů základních kategorií času, světla a prostoru: v Petřině světě je vidět ve tmě a v mlze, nikoho nerušící přivolání se roznese přesně jen tam, kam má, řidiči čekají na dívky, které chtějí mít jistotu, že nepoběží zbytečně na nějaký jiný autobus, než má být ten jejich…

„Na co myslíš? Kvůli tobě nám to ujelo, miláčku,“ sykne Petra. „Příště mi řekni, ať jdu, jo?“

„Ale vždyť jsem ti asi dvakrát nebo třikrát řikal, ať jdeš,“ namítne zoufale Petr. „Mezitim, co ses koukala do tý blbý vitríny…“

„Neřikals, ať jdu. Řikals něco vo tři sta metrech a vo mlze… Ale neřikals, ať jdu,“ trvá na svém Petra.

„Ale to v tom přece bylo řečený nepřímo, ať jdeš… Když jsem řikal, že bys neviděla, jak ti mávám, že bych nechtěl řvát, že by na tebe řidič těžko čekal, pak jsem tim všim myslel, ať proboha jdeš!“

„Už vo tom nemluvme. Příště mi prostě řekneš, ať jdu, jo? Slibuješ?“ ladí Petra smířlivý tón.

„Váááááá!“ rozeřve se Petr na celý autobusák. Pasažéři a bezdomovci rozptýlení po nádraží sebou trhli a rozhlížejí se kolem sebe.

„Ty jseš blbej,“ zhrozí se Petra a otočí se na podpatku. Petr se za ní chvíli dívá, a pak se vydá opačným směrem. Došourá se k nástupišti, z něhož jim před chvílí ujel autobus. Na ceduli je napsáno Stanoviště 9 a ¾.

Povídka vyšla v novinách Pod Řípem.cz 2/2012. Periodikum je v nákladu 25 000 výtisků distribuováno do schránek v Roudnici n. L. a okolí. Jeho web najdete tady. Výtisk, z něhož pochází sken, jsem si na nedávném výletu na kole do Roudnice poctivě ukradl ze schránky v domě, kde jsem před nějakým časem cca jeden rok bydlel.

vloženo 01. března 2012, štítky: Nezařazené

Přidat komentář

Furmulář pro přidání komentáře k článku
(nezobrazuje se)
opište číslo 10

položky označené * jsou povinné


zobrazit všechny články