na úvodní stranu přeskočit menu

Pekařská

V magazínu D65 vyšel můj hold ulici, kde jsem začal psát svou druhou knížku.

Místa mají svého genia. Existují lokace, jejichž ducha postupně udupají kopyta turistů. A pak jsou místa, která mají kouzlo jen pro nás. Něco podstatného se nám zde stalo, roky jsme tu žili, pochopili důležitou věc; naše paměť si je „označkovala“, stala se součástí naší osobní mytologie. Takovou lokací je pro mě v Litoměřicích Pekařská: nahoru stoupající ulice nízkých domků s červenými střechami rozseknutá mariánskou sochou vedví. Jde o místo, kde jsem v „Benátkách severu“ našel svůj první podnájem.

Až posléze jsem zjistil, že nejlepší má tato „Reeperbahn“ malého sudetského města za sebou. Že už tu nezbylo příliš putyk, které svým koloritem neměly daleko do přístavních krčem; zvratky a krev opilých půlnočních revolucionářů a pouličních rváčů dávno ztvrdly ve spleť kočičích hlav pod nemilosrdnými prvními paprsky ranního slunce, které vždy a na všechno vrhá jiný stín, pod nohami počestných občanů i pneumatik aut. Po vyhlášeném bordelu U Pavouka zbyla u mých tehdejších sousedů jen lesklá tyč, deroucí se ke stropu zašle, povadle a smutně, situovaná teď někde mezi gaučem a televizí.

V potemnělém bytě v Pekařské, nad krámkem s lyžemi, jsem asi před čtyřmi lety začal psát svou druhou knížku. Dodnes si pamatuji na zvláštní směs vůle a bezradnosti, kterou jsem zakoušel na neznámém mentálním terénu, když jsem hrál scrabble na bílé mapě dokumentu, kde bylo tak hodně lvů.        

-   

„… Dvakrát zazvoní zvony svatoštěpánské kapituly a za okamžik zazvoní i ona. Jacek seběhne dolů. O dveře se opírá její kostnatý zadeček. Vyšisované kruhy modré džínoviny mu připomenou sevření malých půlek v jeho dlaních. Když u dveří šramotí klíči, Soňa se k němu otočí. Když hledá ten pravý, přitiskne čelo na dřevo. Sytá linka šminky pod příčkou branky obkružuje velké mangové oči. Když Jacek odemyká, Soniny rty už šeptají jejich vlastní vyjmenovaná slova po „el“: - Jsi moje láska. Budu tě líbat. Budem se lísat… Pak mi dáš snickers...

Otevře jí. Otevřou si pusy naproti a vymění kyselinky. Měla univerzální hnědou omáčku. Cítí i stopu cibule. Možná to byl guláš. A navrch okurkový salát s pepřem. Sevře jí hlavu v dlaních a položí ji na svá bedra. Kůži na ramenou má těsně napnutou. Je průsvitná, bílá, jeho Soňa.

Zavře oči: po dopoledni, akusticky vyplněném pouze brumláním prázdné ledničky a tlumeným hučením pneumatik na kočičích hlavách jako vl-na-o-vl-nu na středomořském pobřeží k němu dnes poprvé dolehne ruch světa, halas dne. Běžný život na maloměstě, klopot bot, ryk rynku, prostě šrumec. Rozhlédne se po ulici: pošťačka tlačí svou káru dál, konkurence od PPL se hádá s trafikantkou. Na tabuli u bistra maže vytáhlý kuchař položku „hovězí s játrovou rýží“. Kolem projdou dvě paní, obě po něm seknou pohledem:  - Přivandrovalec kdovíodkud. Holce navěší bulíky na nos, vona k němu každej den cupity dupity… 

Vede ji k sobě do prvního patra. - Máš hezkou blůzku.

 - Viď. Víš, jak jsem si jí uďála? Ze starýho svetru. Sepnula jsem k sobě okraje zavírákem a vohrnula rukávy.

- O la lá! - Nápaditej brouček, milej motýlek. Malá Vivien Westwoodová. Ještě že tak. Dokud nepřišla ve starém svetru, chodila v mikinách s Mickey Mousem a zvonovitých hipíckých kalhotách. Soňa však nadále lpí na nekonečných svazcích náramků přátelství na předloktí.

Sálá z ní teplo – běžela k němu. Makes him feel good, tra la la la la la la. Svléká si blůzku i kalhoty: - Když jseš venku, naskáče na tebe špína - vysvětlí mu. To aby si nemyslel, že se chce před ním levně producírovat.

Sedne si do křesla, nohy skrčí pod sebe. Když z ní vychladne teplo, zabalí se do deky.  - Cos dneska dělal?

 - Pracoval. Co bylo ve škole, cos měla k obědu, dáš si čaj atd.?

 - Jo-o.

Nalije jí. Soňa si jednou srkne. Až odejde, bude po ní dopíjet celý hrnek.

Jacek si sedne na otáčecí kanclžidli. Odstrčí se od stolu a přijede ke křeslu, kde sedí královna princezna. Pohladí ji po vlasech. Ruce mu sjedou níž. Vjede pod nadité košíčky. Pak trochu poodjede, nahne se nad ní zezadu a prohmatá jí bříško: jako kulička sulcu do dlaně. Sesedne, zvedne ji, postaví před křeslo a zasedne jí místo. Obejme ji rukama. Mačká její zadeček obkrojený krajkou tang...“

-

Ačkoli, jak psáno výše, má Pekařská to nejlepší za sebou, i před těmi pár lety, kdy jsem začínal pronikat do genia loci Litoměřic, které jsem do té doby jen ostýchavě očuchával při řídkých návštěvách, zazněl občas jako dozvuk dávné slávy do noci osamělý výkřik. Několik lokálů skýtalo za nocí, kdy se může stát všechno, lákavé útočiště milovníkovi vybroušených zvonkoher půllitrů i ovíněných rejů u jukeboxového oltáře. O nasycení hladových krků se vždy dokázal svým pověstným smažákem v housce do ruky, s pořádnou porcí tatarky a vitaminovou zelnou bombou, postarat mladý imbisák, jehož tvář prozrazovala, že už toho v noci v Pekařské viděl hodně. Když konečně v noci nakrmil všechny bludné Litoměřičany, začínal pro ně vařit ranní vyprošťovací polévku, na kterou dostanou chuť, jen co se za pár hodin proberou z noční horečky. Poznáme je najisto podle pachu přepáleného oleje, tyhlety poutníky.

 -

Zde uvedený text obsahuje ukázku z knihy Lásko, teď!(Novela bohemica, 2012). Hold Pekařské vyšel na s. 60 nového litoměřického kulturního přehledu D65. Jaroslav Balvín vystoupí spolu s Ivo Chmelařem, který si připraví přednášku o překladech Máchova Máje do slovanských jazyků, na litoměřické Noci literatury 14. 5. v 18.15, 19.30 a 21.00 v antikvariátu v Pekařské 107, a sice s ukázkou ze své první knihy Mácha: Deníky. Turistický průvodce.

vloženo 02. května 2014, štítky: Nezařazené

Přidat komentář

Furmulář pro přidání komentáře k článku
(nezobrazuje se)
opište číslo 10

položky označené * jsou povinné


zobrazit všechny články