na úvodní stranu přeskočit menu

Nickel, Odeon & gastronomie Liťáku: U Odeona a zlomenejch srdcí

Kantýna U Anděla v podloubí námka láká i na exotickou obsluhu.

„No konečně! Kde zas vězíš, ma belle?!“

„Ach promiň, amour,“ líbne Nickel Odeona, jen tak tak vmáčknutého do sedátka židle, na tvář potom, co ze sebe setřese kabát a pověsí ho na věšák. „Pořád nechce přestat sněžit a dneska se nám porouchala hned dvě auta. Museli jsme na úřadě přeznačit ranní trasy pro technický služby.“

„M-m-m,“ zabručí Odeon. „Doufám, že nemáš amanta,“ hodí před Nickel útlý nápojový a jídelní dvojlist.

Nickel si ho pročítá a přitom roztržitě přejíždí ukazováčkem levé ruky po hřbetu Odeonovy paže. „Nežárli, miláčku. Kde bych já chuděrka vzala čas na milence. Vždyť spolu poslední dobou jídáváme téměř každý večer.“

„M-m-m, asi mě nehoupáš. Vod paralelních vztahů jsou na světě mužský. Viďte, paninko?“ zamrká Odeon na mongolskou servírku, která k nim právě přistoupila.

Ta uctivě přikývne.

„Hoďte mi sem jedno vepřový koleno, a tady panince panini s lososem. Ale nepřipalte to, kapišto? Žáha v neutrálu – tichá klidná noc, rozumíme?“ zamrká podruhé.

Servírka znovu potřese hlavou a vzdálí se připravit jídlo.

„No jo, zahejbání je snad jedinej důkaz, že i chlapi uměj někdy dělat dvě věci najednou…“ poznamená uštěpačně Nickel.

„Kdyby jenom dvě…“ pousměje se Odeon.

Nickel, poslední dobou celá rozvrkočená z 50 odstínů šedi, tlumeně vykřikne: „Ty a tvé košilaté příběhy! Vyprávěj!“

„Co tady vidíš?“ poklepe Odeon ukazovákem na jídelák.

„Otevřeno od osmi do osmi,“ přečte nechápavě Nickel.

„No a dál?“ řekne netrpělivě Odeon.

„Snídaně, obědy, svačiny, večeře.“

„Tak, to jsem myslel. Támhleta šikmovočka“ – předkloní se a ukáže za bar na servírku, fixující očima mašinu na presso za charakteristického zvuku mletí kávových zrn – „by mohla vyprávět. Jenže nebude,“ zase se Odeon vítězně opře o židli. „Jednak to česky ještě moc neumí“ – ušklíbne se – „a taky jsem si to pojistil tuplovanejma dýškama. Bohužel jsem na tom finančně vykrvácel,“ dodá posmutněle.

„Ale o čem by mohla vyprávět?“ zeptá se Nickel dychtivě.

„Když jsem měl svý pověstný divoký vobdobí – to jsem tě ještě neznal, ma belle –, měl jsem tady svýho druhu vojenskej stan. Básník by řek stan v táboře věčně zuřící láskyplný války mezi dvěma pohlavíma. Nebo jinak řečeno detašovaný pracoviště. Ve voboru nekonečnýho dobejvání ženskejch srdcí. Řečeno stručně, jasně a technicky jazykem gourmetů: snídal jsem brownie a macchiato s Haničkou, vobědval bramboračku a bagetku s Leničkou, svačil crêpes a cappuccino s Iluší a vepřový koleno – který si dneska dopřeju s tebou, teď už mou jedinou, amour – jsem večeřel s Venuší…“

„Jednu na snídani, druhou na voběd, třetí na sváču a čtvrtou na véču? Tomu říkám kantýna U Odeona a zlomenejch srdcí!“ směje se Nickel. „Jaké neuvěřitelné štěstí, že se teď největší alfasamec Polabí věnuje pouze a jenom mně!“

„Byly to zlatý časy, to ti povim. Ale všechno má svou mez, ma belle. Starý Řekové pro to měli pěknej pojem: sofrosyné. Uměřenost je mimochodem i tajemství kvality tohohle podniku. Nenabízí záplavu minutek jako hodobóžově se tvářící podniky. Dává toho do placu jen tak akorát, aby sis mohla vybrat, ale mohla se spolehnout na to, že ti bude šmakovat.“ 

„No jo, to si schovej na recenzi. Ale co ty tvoje femmes fatal?“ vrací se Nickel k pikantnímu tématu, žvýkaje panini.

„To bylo kolikrát tak šílený, že jsem se loučil s jednou, která vodjela vlakem, kterym přijela druhá; že jsem si s dcerou užíval mezitím, co byla její máma na třídní schůzce, a s tou samou mámou potom, co dcera usnula; a aby toho nebylo málo, ráno jsem v kabinetu dorazil ještě její učitelku. Prostě děs běs. Měnil jsem výraz tváře jak nějakej naspeedovanej mim a jako školák si zaved notes; to jsem si ještě myslel, že je každá unikát. Že je nutný si pamatovat, jak se na ní správně ksichtit, co má ráda za hudbu, kde má erotogenní zónu nebo kolik má neteří… Postupem času jsem se ale vypracoval k jistýmu zobecnění. Aplikoval jsem na všechny nakrabacený čelo Jamese Deana, rošťáckej úsměv George Clooneyho a podmanivej hlas Miroslava Moravce. Takzvanej holkovník jsem zahodil jako směšnej přežitek nepatřičně individualistickýho přístupu, všech se jemně dotýkal na ušnim lalůčku, všechny líbal na krk a hlavně je všechny nechal vykecat; jenom vobčas jsem se do konverzace vložil chápavým barytonovým hmmm, který jsem vodpozoroval vod společensky voblíbenýho ředitele místní knihovny.“

„To zní neskutečně dobrodružně!“

„Byla to zábavná perioda, ale krutá nestíhačka, amour. Po jistym čase mi pod vočima narostly kruhy jak maďarský melouny a musel jsem si výrazně dopomáhat legálním stimulantem, abych vůbec došel na rande. Nejen že jsem si tady U Anděla dával piccola se stejně zběsilou frekvencí jako chlapi z vesnice panáky na baru. Taky doma jsem mezi jídlama do svýho pověstnýho pressovače odměřoval lavazzu polívkovejma lžícema. Já už si pak i vmíchával instantko do jogurtu a redbully jezdil kupovat do Makra po maxibaleních...!“

„Stálo to aspoň za to?“

„Ále. V mý milovaný rodný Francii se správně říká: sdílená radost – dvojnásobná radost. A myslíš, že se tady v tý zakopaný máchovský prdeli můžeš někomu pochlubit, jakej jseš macho, aniž by to hned druhej den vědělo celý to neslavně slavný maloměsto, a ty už jsi měla s kočkama do smrti utrum? Nemůžeš ty svý andělský blondýnky, tajemný brunetky ani vášnivý zrzky vypočítat na prstech vobou rukou a nohou ani chlapům v sauně, ani kumpánům U Petříků, ani kámošům na vejletě, ani knihovnicím u pultu, ani místnímu výkvětu v kulturní radě města... Dřeš se jak mezek, a nikdo to ve výsledku nevocení. Ani ty holky nedokážou pochopit, jakej jseš machr, protože si, bláhovky, myslej, že tu pozornost věnuješ jenom jim adresně.“

„Ach, ty můj chudáčku. Já tě zpětně ocením. Dojez pěkně to kolínko, a až se odebéřem na tvou pověstnou železnou postel, dopovíš mi to do detailu hezky do ouška, ju?“ zasměje se Nickel vědoucně.

„M-m-m, já vím: jsem už poloviční impotent. Ale víš, co za to může?“ zvolá zoufale Odeon. „Celkovej kolaps organismu po předávkování kofeinem! Vždyť já skrz všechny ty kafata skončil na jipce! A k tomu ten neustálej bursíkovskej strach z toho, že Veronice 1 vomylem pošlu textovku určenou Veronice 2! A v neposlední řadě tyhlety pitomý kolena! Tahleta hrozná kantýna. Merde!“ zakřičí Odeon na celý podnik a zabuší pěstmi na stůl, až nadskočí sklenice s nápoji, talíř s jídlem se překotí na zem a i jindy narovno vyžehlenou dálněvýchodní tváří servírky se v tu chvíli přežene mráček nervozity, tolik charakteristické u obyvatel pomalu zanikající západní civilizace…  

Hodnocení

+

+ útulnej interiér

+ multikulti atmoška

+ jídla tak akorát

-

- blbá akustika, věčně hučící mašina na presso

Celkový počet hvězdiček

* * * *

Počet hvězdiček

 * – Otřes, ** – když je hlad, *** – ujde to, **** – dobrý podnik!, ***** – luxus!!!

Ponaučení

Uměřenost je tajemství kvality tohoto podniku. Nenabízí záplavu minutek jako hodobóžově se tvářící podniky. Dává toho do placu jen tak akorát, abyste si mohli vybrat, ale mohli se spolehnout na to, že vám bude šmakovat.

O gourmetech

Odeon Renaud (1948) si své ve francouzském gourmetském listu Guy faim už odsloužil. Osud ho zavál do "Benátek severu", jak říká Litoměřicím na severu Čech. Díky štědré penzi si tu mohl nabalit dívku, která chce vystupovat pod pseudonymem Nickel (1980). Ta pracuje na městském úřadě jako kancelářská krysa. Společné večery tráví originální dvojka v některém z místních podniků a ve volných chvílích o nich píší recenze na můj blog.

vloženo 15. prosince 2012, štítky: Nezařazené

Přidat komentář

Furmulář pro přidání komentáře k článku
(nezobrazuje se)
opište číslo 10

položky označené * jsou povinné


zobrazit všechny články