na úvodní stranu přeskočit menu

"Nechtěl bych se dostat do pazourů psychoanalytikovi,"

říkám v rozhovoru s Radimem Kopáčem v magazínu UNI.

Někdy kolem roku 2009 jsi skončil s literární publicistikou a začal jsi s beletrií. Bylo ti tehdy sedma- osmadvacet. Co se změnilo?

Začal jsem vést Portál české literatury, věnuju se tak spíš editační práci. „Sekundární literaturou“ regionálního charakteru se ale nadále zabývám pod pseudonymy, případně anonymně na internetových stránkách Knihovny K. H. Máchy v Litoměřicích a v jejím informačně-literárním bulletinu. Naposledy jsem dělal svůj vůbec první rozhovor s modelkou pocházející právě z Litoměřic, nebo jsem pro účel reportáže navštívil zdejší vazební věznici; také zajímavé. Jistý publikační útlum určitě souvisí i s tím, že jsem začal sám psát. Na druhou stranu obě dvě moje knížky přešlapují na pomezí beletrie a literárně-vědného, resp. publicistického pojednání. Ve vlastní tvorbě se na rozdíl od recenzí, kritik nebo rozhovorů můžu naplno věnovat skutečně jenom tomu, co se mě nějak osobně dotýká, a to je skvělé.    

První knížku jsi věnoval Máchovi, jeho krajinnému a básnickému odkazu. Čím je pro tebe Mácha dvě stě tři roky od svého narození živý?

Byl hrozně mladý a upřímný. A geneze jeho významu pro národní identifikaci vypovídá hodně o utváření české historie, nejen literární. Mácha je „slepou skvrnou“, ideálním materiálem různých projekcí. Něco typicky českého na základě Máchova odkazu se projevilo i v roce 2010, kdy se mohutně slavilo dvousetleté výročí. Právě „máchovský“ projekt Obce spisovatelů byl vytunelován jejím tehdejším předsedou, básníkem, profesorem Vladimírem Křivánkem. Byl jsem u toho dost blízko a štve mě, že se to pořád tak tutlá.   

Knihu jsi napsal na v takové lehce naivistické stylizaci, pomáhal sis ovšem vydatně četbou francouzských postmodernistů a různých teoretiků médií a kultury. To je pěkná kombinace…

Já jsem se ani tak nestylizoval, byl a asi pořád částečně jsem naivní, tedy upřímný. Baudrillard a spol. jsou tam, protože jsem je celkem důkladně studoval na škole.

V té máchovské knížce ale šlo ještě o něco – o lásku. Podobně jako v tvé druhé próze, která si dala lásku rovnou do titulu. Takže city hrají hlavní roli?

Určitě ne tolik jako v „ženské“ literatuře, asi ale víc, než je zvykem u píšících mužů. Nějaký přebytek a zároveň nedostatek citů řeším celý život. Nechtěl bych se dostat do pazourů nějakému psychoanalytikovi…   

Bereš si do svého psaní hodně látky z vlastního života?

Ano, hodně.

Pobavilo mě, jak ses s knížkou Lásko, teď! hrdě přihlásil k Páralovi. To je asi jako kdyby dneska někdo v poezii přísahal na Karla Sýse…

Nejsem pamětníkem a literární historie, kterou dnes většinou traktují vědci sami zapletení s minulým režimem, je pro mě nevěrohodná. Při zodpovídání otázky Páralova pochybení jsem byl odkázán nejvíc na vlastní intuici a samotné jeho knihy. A v nich jsem žádnou poplatnost režimu nenašel, naopak. Všechny tituly „bílé řady“ často charakterizované jako oslava kašírovaného socialistického optimismu se dnes dost dobře dají interpretovat jednak jako bazálně lidské, v jistém okamžiku osobního vývoje nezbytné přitakání přítomnosti a budoucnosti, ale naopak taky jako karikatura socialistického realismu. „Bílou řadu“ si vzali jako rukojmího toho výkladu, který se jim hodil, nejdřív režimní kritici, a po nich hned zase ti „demokratičtí“. Jejich vlastní černé svědomí zplodilo evidentní dezinterpretaci, kterou bychom už konečně mohli stáhnout z čítanek. Páralovo dílo, myšlenkově bohaté a řemeslně poctivé, i životní příběh jsou srovnatelné s odkazem Milana Kundery a Bohumila Hrabala – a mimochodem, přece ani těmto dvěma velikánům české poúnorové literatury se pochybnosti o jejich vztahu se socialistickým režimem nevyhnuly.          

Linhart, Fridrich, Fibiger, Harák, Antošová, Kováčová, Wanek, Balvín. Čím to, že na severu Čech literatura tak pěkně kvete? Podobně jako v Ostravě…

Já si myslím, že kvete skoro všude – ve východních Čechách, v Brně, na Českobudějovicku… V industriálních regionech musí víc prosazovat právo na svou existenci, a tak je možná víc syrová. Když se prosadí v Praze a dostane se tak do „první ligy“, asi tím svým „řvaním“ dost vyčnívá. Až poslední dobou zjišťuju, jak moc mě ovlivnila teplická Vyžvejklá Bambule – přesahem do jiných médií, jarmarečností projevu, humorem za hranicí, přešlapováním norem…    

V druhotině máš pasáže, co tematicky docela těsně souznějí se slavnou Lolitou. Když vystrčíš hlavu ze severních Čech, jakým směrem se jako čtenář rád díváš?

Stále ještě zaklínám „svatou trojici“ Páral–Houellebecq–Jelineková. V poslední době mě zaujali i další autoři, především litvínovský tragéd Pavel Růžek a britský humorista David Nicholls. Aspoň jednou knížkou mě dostaly Rakušanka Marlene Streeruwitzová a Američan Chuck Palahniuk. 

Máš svoje první dvě knížky rád stejně, jako když vyšly, nebo se ten vztah mění?

Mám je rád. Když mi při uklízení náhodou padne pohled na pár kousků, co mám v krabici ve vedlejším pokoji, melancholicky se pousměju s výrazem, kterému můžu rozumět asi jenom já.

 

Rozhovor připravil Radim Kopáč, byl publikován v magazínu UNI 5/2013

vloženo 11. května 2013, štítky: Nezařazené

Přidat komentář

Furmulář pro přidání komentáře k článku
(nezobrazuje se)
opište číslo 10

položky označené * jsou povinné


zobrazit všechny články