na úvodní stranu přeskočit menu

"Kniha nenudí a je zajímavá jako experiment v žánru postmoderní textové koláže,"

píše o Lásko, teď! v recenzi pro literární časopis Host Miroslav Tomek.

Nekonečná „muka obraznosti“

Postmoderní posedlost pornografií

Druhá kniha mladého českého prozaika Jaroslava Balvína se objevuje více než rok po jeho debutu Mácha: Deníky. Román vychází s doprovodným textem, hrdě oznamujícím, že autor se svým dílem hlásí k tzv. severočeské literární škole. Autorovým průvodcem v literárním světě se stal Vladimír Páral. Je to projev hledání autority, nebo spíše Balvínovy záliby v bizarních postavičkách?

Hlavní hrdina románu má, stejně jako v předešlé knize, mnoho autobiografických rysů. O vztahu reálného a fikčního v této postavě hovoří popis její práce: vyhledává zprávy o úmrtích českých spisovatelů. Autor knihy pak je šéfredaktorem Portálu české literatury, věnujícího se spíše informování o literárním životě.

Ve stručné retrospektivě sledujeme vývoj hlavní postavy až do současnosti: Jacek žije s manželkou v severočeských Litoměřicích, věnuje se své neradostné práci a přemýšlí o životě a stárnutí, jež se mu po třicítce jeví jako nevyhnutelná realita. Zatímco manželka sní o dětech, Jacek Jablonský touží po nových sexuálních zážitcích. Autor přivádí na scénu postavy, více či méně schematicky odrážející možnosti řešení podobného dilematu v partnerském životě. V sousedství bydlí osamělá úspěšná novinářka, která poznala dokonalý sex s jogínem a opustila neuspokojivého manžela. Máme tu i Vildu – dělníka v lovosické chemičce, ženatého otce tří dětí, jehož však sotva můžeme nazvat usedlým: vyhledává nejisté způsoby přivýdělku, domů chodívá se zlomeninami, způsobenými manželem milenky, po večerech se s Jackem opíjí a znalecky hodnotí pornofilmy.

Východiskem z neuspokojivého sexuálního života se pro Jacka stane románek s patnáctiletou Soňou, žákyní jeho manželky – učitelky. Manželka šok nesnese, rozvádí se a my vidíme, jak hrdina střídá další školačky, v nichž nachází reálnou podobu postav z pornostránek. Kniha se uzavírá...

Zdálo by se, že jde o prostinký příběh. Kniha je však fakticky rozdělena na minimálně se protínající roviny různého žánrového charakteru. Tam, kde se objevuje Jacek sám, jeho manželka, Jacek a jeho literární zájmy, Jacek a příroda Středohoří, jde o prózu, podobnou autorově minulé knize: směs lyrických líčení přírody, ironických poznámek o každodenním životě a reálných detailů, týkajících se třeba fungování internetových stránek a literárních časopisů. Jakmile však promluví starý Vilda, text se mění v záznam dialogu, kde Jacek svými replikami jen sekunduje jeho alkoholickým moudrům. Bohužel, Vildovy řeči nejsou vždycky stejně zábavné, a když se dozvídáme o jeho spisovatelských ambicích, přestávají znít uvěřitelně. Poslední rovinou vyprávění pak je realizace sexuálních snů, vzbuzených sledováním porna – scény svou popisností i stylem připomínají pornopovídky, ale přitom reflektují odvozenost uskutečňovaných představ a tužeb.

Autor jakoby si uvědomoval nedostatek originality vlastního díla – nedostatek ostatně pochopitelný v době přebytku informací a „spotřebního“ i „vysokého“ umění – a i banální úvahu rád ilustruje výrokem oblíbeného autora, případně úryvkem z textu věcného charakteru, třeba z katalogu sexshopu. K Balvínovým autoritám patří Wittgenstein a Baudrillard, spisovatel Houllebecq a písničkář Gainsbourg. Očividné jsou narážky na slavný román V. Nabokova. Kuriozitou pro zvídavého čtenáře je nepřiznaný  celostránkový citát z knihy známého italského spisovatele – nutno říci, že v textu příliš nefunguje a smysl jeho použití zůstává nejasný, ostatně podobně jako existence přílohy v podobě učeného pojednání o „vášni pro lolitky“ jejímž autorem má být hlavní hrdina. Studie jen v jiné formě opakuje to, co již bylo řečeno v knize.

Budeme-li román posuzovat jako literární dílo, je třeba poukázat na určité nedokonalosti. Celek se rozpadá na fragmenty, na jednotlivé roviny vyprávění, hrdina se v každé žánrové poloze zdá být někým jiným. Kniha ovšem nenudí a je zajímavá jako experiment v žánru postmoderní textové koláže, což koneckonců není tak špatné. Otázkou zůstává, zda je taková cesta pro literaturu perspektivní.

Miroslav Tomek, Host 3/2012

Foto: J. B. (Německá děvčata v maskách z japonské mangy na letošním Lipském knižním veletrhu)  

vloženo 19. března 2012, štítky: Nezařazené

Přidat komentář

Furmulář pro přidání komentáře k článku
(nezobrazuje se)
opište číslo 10

položky označené * jsou povinné


zobrazit všechny články