na úvodní stranu přeskočit menu

"Kalkul, nebo coming-out?",

váhá v recenzi pro literární časopis Tvar Pavel Janoušek.

Pokud si chcete na Balvínovu druhou knihu Lásko, teď! uchovat pozitivní vzpomínku, čtěte jen text na její obálce. Dozvíte se z něj, že jde o atraktivní novelu o muži, který dá před svou ženou, učitelkou základní školy, přednost její žačce. O text obsahující sexuálně explicitní části, ale i intelektuální úvahy, jež kontrastují s hovorovou řečí. Celek pak má být zasazen do současných severních Čech a navazovat na tradici tzv. severočeské školy, zejména na dílo Vladimíra Párala. A konečně se vám dostane informace, že autor hojně cituje i další texty, zejména Michela Houellebecqa (což ostatně potvrzuje i za text vložený seznam citované a použité literatury), ale také písničky a filmové dialogy (které už v tomto seznamu nejsou).

Obálka zkrátka knihu představuje takovou, jakou by podle autorových představ měla být. Jejím úkolem je naznačit, že otevíráte prózu vzdělance, který má odvahu do své strhující zprávy o přítomném světě pojmout všechny klíčové podoby lidské existence a jejího literárního uchopování: od odvážně zobrazovaného sexu přes analýzu partnerských a mileneckých vztahů až po výšiny intelektuálních meditací, od věrohodného záznamu života určitého regionu po kritický pohled na nynější českou kulturní a politickou situaci. Nuže, přiznejme Balvínovi, že toto všechno v jeho próze – tak nějak trochu – je. Bohužel ale jen tak nějak trochu: jeho psaní totiž vykazuje zásadní rozpor mezi ambicemi a jejich realizací. Je projevem toho, že sečtělost a vědomá inspirace určitými spisovateli a poetikami ještě nemusí být zárukou vytvoření vlastní fungující promluvy.

Začněme tím nejméně podstatným, tedy „severočeskou školou“. Páralovský impulz můžeme vidět za jmény postav (Jacek, Soňa, Zina…), případně za (meta-, para-, inter-) literární hrou, která čtenáře ponouká: „Hádej, odkud to je.“ S Páralovým způsobem psaní a myšlení, které vyrůstalo z romantického odmítání každodennosti a jejích vnějších projevů (tedy opakovatelnosti situací, dnů, životů, jedinců, slov, myšlenek i dějin), však Balvínova novela nemá vůbec nic společného.

Páralovská ostatně není ani tematizace severních Čech, ať již nabývá podoby úvodního líčení přírodních krás, bizarní architektury krajského města Ú., nebo i evokace samotného „města děje“, jež je tu nazýváno iniciálou L. (Autor je sice bůhvíproč situuje po proudu řeky až za Ú., nicméně není těžké je ztotožnit s Litoměřicemi jako jeho bydlištěm.) Rozdíl mezi Páralem a Balvínem je totiž v tom, že v Páralových nejlepších prózách je dobová atmosféra Ústí nad Labem a severních Čech pevně zabudována, zatímco Balvínovi tato část země vytváří jen fakultativní kulisu příběhu, která je ostatně rychle odsunuta stranou. Autorův nezájem o prostředí, do něhož situuje příběh, se ostatně projevuje i v tom, že sex mezi mužem a (nezletilou?) žačkou jeho ženy – věc na město typu L. patrně dosti skandální – pojímá jako čistě osobní záležitost, tedy jako věc odehrávající se v anonymitě spíše velkoměstské.

Nepříliš vydařený je ale rovněž Balvínův úmysl svou promluvu ukotvit v aktuálním čase a s příslušným nadhledem tak vyhovět dnešnímu volání po literatuře intelektuálně silné a současně sociálně angažované. Naplno se to projevuje zejména v „hovorech“, které hlavní hrdina vede s ostatními a které mají od obyčejného tlachání a žehrání na stav věcí organicky přecházet až v těžce intelektuální úvahy typu, „co by tomu řekl Wittgenstein“. Jejich tématem je neutěšený stav české společnosti a státu, zkorumpovanost politiků, vzpomínání na to, jaké to bývávalo za Masaryka, Hitlera a komunistů, jakož i umístění a tvar poštěváčku či rady, jak s ním náležitě zacházet. Nejen na poslední téma je expertem hrdinův postarší kamarád Vilda: prostý mudrc z lidu, pokleslá varianta pábitelů tak, jak je stvořil Páralův antipod Hrabal. Autenticitu této figury a jejích plků má patrně posílit i letmá vzpomínka na to, jak se stal milicionářem (protože se „vždycky bral za lidi“).

Vše, o čem jsem psal doposud, jsou jen pro efekt navršené intelektuální třešinky na dortu, jehož „tělo“ utváří příběh o vášnivé fyzické lásce třicátníka a velmi mladé dívky. Balvín kráčí ve stopách Nabokova a spolu s ním patrně věří, že takové téma otevírá spisovateli řadu možností k osobité a zřetelně také osobní výpovědi.

Slovo osobní píšu, přestože nejsem s to poznat, zda autorovo zaujetí pro téma a jeho úsilí tímto tématem překvapit a zaujmout jsou jen výsledkem kalkulu, nebo skutečně vyrůstají z bytostné a autentické potřeby se s problémem společensky poněkud neobvyklé formy lásky prostřednictvím psaní privátně vyrovnat. Pro druhé ale svědčí fakt, že Balvín knihu uzavřel samostatnou přílohou, která vášeň k lolitkám racionálně vysvětluje a obhajuje ji jako zcela legitimní jev, zatímco její kriminalizaci dnešní západní společností prohlašuje za nepochopení a chybu. Pokud si tedy tuto argumentaci spojíme přímo s autorem, lze novelu číst snad jako coming out, jako literární výraz poznání sebe sama a svých sexuálních priorit. Tomu ostatně odpovídá i syžet novely, jenž začíná objevem nezvyklé lásky jako nečekané a přitažlivé možnosti a uzavírá se přiznáním, že nejde o výjimku, ale o projev hlubšího zájmu právě o tento druh sexuálních objektů.

Ať tak nebo tak, z literárního hlediska je podstatnější, že novele (nazvané podle hrdinova výkřiku, výzvy k partnerce v okamžiku orgasmu) chybí adekvátní psychologie. Na rozdíl od Páralových nejlepších próz však není ani schopna modelovat obecnější rozměry naší existence – alespoň pokud je hledáme v místech od pasu, případně krku výš. Protože těžiště Balvínova snažení spočívá především v explicitním líčení rozmanitých souloží, jeho čtenář může přeskočit předložené intelektuální úkoly a sociální narážky a místo toho si může zopakovat názvy pohlavních orgánů, jakož i různorodé sexuální polohy a heterosexuální praktiky, včetně sadomasochistických. Zvláštním bonusem mu pak je zjištění, že hrdina dává přednost sexu orálnímu, zvláště když se žena při něm víceméně dusí.

Jen škoda, že i do této roviny vyprávění se promítají některé fabulační a konstrukční „naivnosti“. Stejně jako v celé knize spočívají v tom, že si autor nejprve vymyslí určitou veselou situaci a teprve potom přemýšlí, jak do ní postavy dostat. Příkladem je scéna, ve které manželka překvapí svého muže s vibrujícím robertkem v ústech. Zdůvodnění: chtěl si ho vyzkoušet, ale pak se mu tam nějak zasekl a nešel rychle vyndat.

Na porno nic moc a na literaturu dost špatné.

Pavel Janoušek (Foto Akademie věd ČR), Tvar 4/2012

vloženo 01. března 2012, štítky: Nezařazené

Přidat komentář

Furmulář pro přidání komentáře k článku
(nezobrazuje se)
opište číslo 10

položky označené * jsou povinné


zobrazit všechny články