na úvodní stranu přeskočit menu

Izraelské střípky: Palestinská sprcha

Souhlas s ministryní turismu Majáhasovou: v Jerichu je klid, turisté se bát nemusí.

Zatímco archeologové v Izraeli jásají nad historickými střepy, mě ve „svaté zemi“ zajímala její současnost. Chci se s vámi podělit o střípky příběhů, které se mi letos přihodily během krátké návštěvy Blízkého východu. Průvodkyní exotickou destinací mi byla kamarádka Ilona, která do Izraele jezdí každý rok.

Druhý společný výlet jsme uskutečnili v Palestině, kde je v současnosti skutečně pohoda, jak píše iDNES citující tamní ministryni turismu Rulu Majáhasovou.

Držím se všemi deseti opěradla sedačky před sebou a jektám zuby. Autobus polyká silnici z Jeruzaléma na východ. Nazrzlou barvu Judské pouště místy zpestří ostnaté růže obepínající palestinská území a chýše beduínů. Ti nepatří ani k Izraelcům, ani k Palestincům: žijí si sami pro sebe. Jsou zřejmě zalezlí před sluncem, pro jejich existenci hovoří jenom stáda ovcí místy se pasoucích na keřích.

Řidič odbočí z hlavní a vysadí nás na konci vedlejší silnice pod velkým železným křížem za osadou Mitzpe Yericho. Čeká zde osamocený beduín černý jako bota, na sobě nátělník, přes něj košili a na nohách plandající džíny. Ilona si od něj kupuje černobíle kostičkovaný arabský šátek přes hlavu, který proslavil Jásir Arafat a později se překvapivě ujal u příznivců tekkna.

„So, where do you live?“ ptám se muže, který kamarádce zkušeně uvazuje šátek kolem hlavy.

Mávne někam do pouště.

„And are you satisfied?“

„It´s calm here.“

Na mě možná až moc…

Jdeme už po svých pěšinou nad vyschlým řečištěm. Potkáme ještě pár beduínů, kteří se chtějí přiživit svezením turisty na oslu nebo podáním chlazené vody. Pod obrovskou skálou stojí pravoslavný klášter svatého Jiří. Jako by byl přirozenou součástí údolí. Je postaven z kamene stejné barvy, jako má poušť. Podobně do okolní krajiny tvarem i zbarvením zapadají také obytné budovy v Jeruzalémě i v dalších městech Izraele. Odpočineme si v chládku pod nádhernými vitrážemi a u kafe, které mniši nabízejí zdarma.

Pokračujeme v cestě kaňonem. Při pohledu na jeskyně ve skalách zvrásněných erozí a akvadukty si čas od času uvědomím, že se jedná se o jedno z vůbec nejstarších osídlených území. Cítím se podobně omráčený kladivem dějin jako v Jeruzalémě, kde mě Ilona vodila po památkách a z vyhlídek ukazovala na spoust míst, a vždycky co jméno, to pojem.  

Jericho vidíme nejprve v lehkém oparu, jako by šlo o fatu morgánu. Když se k hlavnímu městu Palestiny blížíme, začínáme ho i slyšet. Táhlé mumlání arabských modliteb hned z několika minaretů se v údolí láme ozvěnou v ještě nesrozumitelnější, o to však démoničtější zvukovou kulisu. Se svažujícím se terénem přechází poušť v město. Civilizace se hlásí povalujícími se plechovkami a plastovými lahvemi, těsně nad zemí povlávají igelitové sáčky.

Ilona si fotí první budovu Jericha, kterou míjíme. Vlaje na ní palestinská vlajka. „Není to vojenský objekt?“ obávám se.

A skutečně: z baráku vylézá muž se samopalem. Hrkne v nás, ale policista nám lámanou angličtinou nabízí vodu. Na silnici  zastaví mladí Palestinci. „Welcome in Jericho,“ říkají. Nasedneme a za minutu jsme na místě.

„To je skutečně centrum?“ ujišťuji se.

„Jo,“ odpovídá Ilona podrážděně, když se během pěti minut zeptám třikrát na to samé.

Skutečně je těžké věřit, že pár ulic kolem kruhového objezdu okupovaných taxíky a krámky se zeleninou a pečivem je hlavní město; vlastně vůbec nejstarší město světa, jak připomíná nápis v angličtině na zdi pod reklamní cedulí na Coca colu. „To je Palestina,“ krčí rameny kamarádka.

Všechny restaurace a rychlá občerstvení mají zavřeno. Tlustý Arab v zelinářství nám říká, že je ramadán, který je moc dobrý nejen pro duši, ale i tělo. „The body is the machine,“ vysvětluje nám, zatímco si krouží po teřichu. „And machine can not run twenty four hours a day, sewen days a week, twelve months a year.“

Spekulujeme, co v Jerichu vlastně dělat. Všechny biblické památky leží mimo centrum. Většina turistů sem jezdí autobusy s průvodci. Je vedro a já nechci vidět už nic, tak se poddávám Ilonině přání jít k Eliášovu prameni. Šineme si to po rozpáleném chodníku, vedle nás během půl hodiny zpomalí asi deset aut, jestli nechceme svézt za „very special prize, my friends“. 

Dorazíme k nějakému krámu, Ilona jde koupit pár cetek pro příbuzné, já si zchvácený sednu na lavičku ve stínu. „Tak je prý za rohem,“ vrací se kamarádka s pozitivní zprávou.

V „prameni“, úzkém a mělkém kanálu, se koupe pár Arabů, většinou děti. Smočíme nohy. Ilona vytahuje pytlík s bonbóny, že je rozdá. Starší muž ale rozhodně vrtí hlavou: „Ramadan“.

„O. K., let´s give them after,“ podává mu kamarádka sladkosti.

Vracíme se zpět kolem obchodu. Líčíme prodavači, který šoupe nohama před dveřmi, kde jsme byli. „That´s not the spring,“ říká a zatahuje nás dovnitř. Přinese nám studenou vodu a líčí, jak byl Izraelci vyhnán ze svého domova a jak kvůli nim přišel i o dítě. „We are very happy, that you are in Palestina,“ uzavírá.

Ilona řekne: „I also like Israel.“

„O. K., it´s just politics,“ mávne rukou prodavač. Dopijeme a muž nás venku doprovodí k bráně zavřené na zámek. „That´s the spring,“ říká.

Odněkud se vyloupnul černoch, který pohotově odemyká dveře. Eliášův pramen je pouze horám bližší, zastřešená část kanálu, ve kterém jsme se před chvílí koupali. „All Bible people were drinking from this spring,“ říká průvodce a naznačuje nám, abychom si nabrali do plastových lahví.

„People from Poland, America and Russia were drinking this water,“ pokračuje černoch. „Do you want a shower? All Bible people had shower from this spring.“

Při zmínce o sprše ožiji a kývám hlavou. Černoch se svlékne do spodního prádla, flákne sebou do vody a pobízí nás, abychom udělali totéž. Sundávám si triko, ale černochovi jde evidentně o to dostat do „sprchy“ spíš Ilonu. „Come on, People from Poland, America and Russia had shower in this spring!“

 

Úryvek z této povídky přednesený spolu s Ilonou Škamlovou na oslavě jejích kulatých narozenin v listopadu 2013 v Litoměřicích zaznamenala Lucie Slaninová a visí na YouTube.

vloženo 11. prosince 2013, štítky: Nezařazené

Přidat komentář

Furmulář pro přidání komentáře k článku
(nezobrazuje se)
opište číslo 10

položky označené * jsou povinné


zobrazit všechny články