na úvodní stranu přeskočit menu

Dospívání s Maximkou

Na společenském večeru ústecké knihovny 18. 3. jsem měl strategické místo mezi vystoupením zpěváčků a otevřením banketu.

Stává se pomalu pravidlem, že v severočeské metropoli předskakují mým čtením dětské sbory, jako při této příležitosti, nebo malé mažoretky, jako na křtu „Hosta a ryby“ v pořadu Eňo ňuňo v prosinci 2013, kdy příšerně vulgární dialogy Karla a Milana z této novinky měly největší ohlas právě u dítek školou sotva povinných a jejich maminek.

Společenské večery v Severočeské vědecké knihovně pro zaměstnance, VIP čtenáře a pozvané politiky běží už několik let. Uvádí je náměstek ředitele knihovny, PhDr. Bünter, a jejich program sestává zejména ze sborového zpěvu, tanečního vystoupení, živé country a reprodukované disko hudby. Literatura tu má také své místo, dvakrát četl předseda Severočeského klubu spisovatelů Ladislav Muška a součástí bývá kouzelnické číslo „Možná přijde i Achab Haidler“.

Dalším dramaturgickým prvkem tohoto soirée je „překvapení“, kdy po desáté hodině listuje pan Bünter v těch titulech z fondu knihovny, které našel pod klíčovým slovem „sex“ a „erotika“; tentokrát vybral i povídku kolegyně pocházející z Litoměřic Katky Hejlové s názvem „Vraž mi ho tam“ (z antologie absolventů Škvoreckého literární akademie kolem Ivony Březinové „Nahoře bez a dole taky“).

Pro mě nejatraktivnější částí programu bývá jurodivý tanec v kroužku knihovnic všech generací na hity DJ Boba, Boney M, Abby a dalších veteránů dance music v literárněvědné studovně. Při této kratochvíli se mi daří spojit dvě moje favoritní činnosti, nevázané popíjení a tanec na jedné straně a rychločtení na straně druhé.

Kvádro jako každoroční titulní motiv pozvánky (na obrázku) má pozvané hosty decentně upozornit na dresscode večera. Minule mi měla oblek přivézt kámoška z Litoměřic, já si šel v Ústí před akcí ještě zaplavat. Ilona přijela bezvadně nalíčená a oblečená, ale mou košili, sako a kalhoty zapomněla doma. V námořnickém tílku navlečeném na moiře s dlouhými rukávy, modrých džínách se zablácenými nohavicemi a se zvýšenými goretexovými botami jsem se na eventu skutečně vyjímal. Spřátelenou knihovnici Zuzku nenapadla na invektivu její šéfové Ludmily, která na sebe nenechala dlouho čekat, jiná omluva, než že jsem spisovatel. Díky tomu jsem byl – s Achabem, který opět nedorazil – pozván na letošní společenský večer jako vystupující a napsal pro něj text v duchu inauguračního projevu. Lidi tleskali, za odměnu jsem dostal pusu a bonboniéru „Oříškový sen“, ale sebekriticky podotýkám, že příště to musím dát spatra jako Obama, chjo.

 

Vážený pane řediteli, vážený pane předsedo, vážené dámy a vážení pánové, dovolte mi osobní vzpomínku:

Poprvé jsem do ústecké knihovny přišel s tátou ještě jako do „Maximky“ (v socialistických časech byla labskoústecká knihovna pojmenována po Maximu Gorkém, pozn. aut.). S pusou dokořán jsem zíral na nepochopitelnou věc: knížky si vybíral na základě listování kartičkami s bibliografickými údaji v jakýchsi foších na kolejničkách, kde byly lístky naštosovány.

Pod pojmem knihovny, která tehdy sídlila jenom ve Wolfrumově vile, jsem si od té doby dlouho představoval něco salonního, aristokratického, s parketovou podlahou, prošlapanými koberci, dřevěným obložením, se secesními detaily a majestátními lustry. Člověk jenom čekal, kde mu proklaje srdce nějaké srnčí paroží.

Tato šlechtická image knihovny je samozřejmě paradoxní vzhledem k tomu, co se ve vile po vyhnaném německém podnikateli půjčovalo až do devadesátých let. Dozvěděl jsem se, že se tu v letech padesátých dokonce pořádala jakási „poradna lidové tvořivosti“ a že kromě hlasitých čtení skrz ampliony šla knihovna v duchu hesla „lidu blíž“ lidu ještě blíž a uskutečňovala i osvětová čtení ve vlacích.

Do Weinmannovy vily v ulici, která se původně jmenovala Bismarckova, pak Rooseveltova, nato Vladimírská a nakonec Churchillova a kde se během dvacátého století vystřídalo tolik ideologicky protichůdných institucí, že by to vydalo na nějaký absurdní román, jsem chodil už bez tatínka. V dětském oddělení jsem dostal svou první legitimaci, tehdy ještě poctivou, papírovou. Ke čtení mě zde vedla starší autoritativní knihovnice. S ochraptělým hlasem a trvalou mi připomínala tetu Selmu ze Simpsonů.

V dětství má mimochodem kořeny moje knižní úchylka, ke které bych se na tomto místě možná neměl přiznávat. Strašně rád jsem přejížděl nehtem po fólii, do které byly knihy zabaleny. Rozevřel jsem knihu, čímž se fólie vypnula, a já jsem úzký proužek volného materiálu znectil svým nehtem. V podstatě jsem si asi označoval teritorium. Jestli narazíte na takovou podrápanou knihu, možná si na mě vzpomenete. Bude jich ve zdejším fondu dost.

Knihy z dětského oddělení včetně románků pro holky jsem přečetl ještě před dovršením patnácti let. Pokud si ale dobře vzpomínám, přijali mě do dospělého oddělení dřív, na urgenci již zmiňované „tety Selmy“. Ta mi odsud předtím některé tituly „s hvězdičkou“ obstarávala na vlastní triko, resp. asi nějakou blůzu.

Na střední a potom na vysoké jsem nejraději chodil do hudebního oddělení, kde půjčovala cédéčka má tehdejší platonická láska. Přisuzoval jsem jí vytříbený hudební vkus a kompakty jsem si na hudebním přirozeně nechával pouštět i do ucha, abych ji mohl po očku pozorovat při půjčování zvukových nosičů jiným zájemcům.

Do nové přístavby vědecké knihovny jsem chodil především na vysoké. Tehdy mě fascinovala rozsáhlá studovna ve druhém patře. Obezřetně jsem našlapoval kolem polic, jak vysokých tak širokých, s encyklopediemi úctyhodných rozměrů, s ix svazky Brockhausova lexikonu, ve kterém byly zaklety všechny vědomosti světa. Trvalo dlouho, než mě přestaly přepadat migrény, kdykoli jsem do vědecké vstoupil. Do té doby jsem ale zvládnul sjet celou polici o sexu, drogách, rock´n´rollu a východních náboženstvích.

Dovolte mi nyní přečíst pár zápisků s klíčovým slovem „knihovna“, které jsem našel, když jsem dnes listoval svými deníky. Jsou z let 1995–97, kdy jsem končil základní školu, proto mějte slitování.

 

27. 10.

Strávil jsem asi hodinu v knihovně, zejména čtením knížek o sexu. Zjistil jsem, že jsou napuchlé bradavky u kluků normální a po několika měsících zmizí. Taky to ale může být rakovina.

8. 1.

Snažil jsem se v knihovně najít něco ke Klementu Gottwaldovi, o němž píšu seminárku na děják. Bezúspěšně. Před devětaosmdesátým by ho tu byly plné police.

7. 3.

Půjčil jsem si z knihovny Smrt na rockové scéně a Sex, drogy a rock´n´roll. Muzikanti ze 60.–90. let jsou tu vyfoceni nazí nebo jsou s nahými lidmi anebo jsou zkouření.

18. 6.

V knihovně jsem si půjčil Psí vojáky Live. Ty Topolovy texty – nevím nevím. Na jednu stranu se nad nimi může člověk zamyslet a docházet k různým závěrům, vsadím se ale, že mu netrvalo ani deset minut, než je napsal.

23. 6.

Definitivně jsme se rozešli s Klárou. Potkal jsem ji, když jsem šel do knihovny. Zeptal jsem se jí, jestli se někdy zase můžeme vidět. Začala mumlat něco o stěhování, uklízení a balení. Řekl jsem jí, že hodinku dvě by si snad vyšetřit mohla. Odpověděla, že asi nevím nic o stěhování.

14. 10.

Dnes naposledy v dětské knihovně. Odevzdal jsem čtenářskou legitimaci a přišlo mi to jako symbolické ukončení dětství.

19. 12.

Po škole jsem šel do knihovny, je tam teplo a pohoda. Taky jsem se dnes utvrdil v tom, že bych nechtěl chodit s Helenou. Ona je sice zábavná, přátelská a úslužná, ale bohužel ke všem.

 

Závěrem bych chtěl říct, pokud to snad dosud není jasné, že do ústecké knihovny jsem chodil a stále chodím velmi rád. Dnes žiju v Litoměřicích, ale celkem často si do Ústí pro nějaké knihy zajedu. Přestože nechci pominout některé vlekoucí se nešvary, zejména katastrofální stav pánského záchodu ve vědecké části, v té základní věci, to jest ve zdejším fondu, mě místní knihovna málokdy zklamala. Dnes, kdy je všeobecně rozšířeným zvykem žehrat na všechno možné, a možná se skutečně řítíme do nejhlubších pekel, je jednou z věcí, které mě naplňují jistým optimismem, obrázek hřbetů mladých čtenářů a čtenářek sehnutých nad knihami ve studovně v prvním patře.

Pozvání na čtení v knihovně bylo pro mě velkou poctou a příležitostí ohlédnout se za svým dětstvím a dospíváním, které mám s ústeckou bibliotékou, jak jste mohli vytušit, neodmyslitelně spojeny. 

vloženo 19. března 2014, štítky: Nezařazené

Přidat komentář

Furmulář pro přidání komentáře k článku
(nezobrazuje se)
opište číslo 10

položky označené * jsou povinné


zobrazit všechny články