na úvodní stranu přeskočit menu

Dort aneb Jak se Petr zmýlil

Keramický nůž, antidepresiva, vaginální orgasmy. Nová povídka v Polabských novinách

Petr si jde z práce koupit do nedaleké cukrárny kávu s sebou a uvidí tam sedět drobnou dívku s hezounkým obličejem a poněkud extravagantním načervenalým účesem. Třikrát se po ní podívá a přijde mu, že vždy i ona pohled opětuje. Petr si vzpomene na zkazky o mužích, kteří odvážně přeskočili eskalátor v metru, když si mysleli, že vidí svou osudovou. I když si kvůli tomu zlomili nohu, vyvolená se o ně v nemocnici starala a potom měli dlouhý a spokojený partnerský život. A tak rychle k akci!

Petra napadne poprosit cukrářku, aby dívce potom, co z podniku odejde, přinesla dortík, do kterého zapíchne svou vizitku. Další den mu skutečně přijde e-mail s předmětem „dort“.

Když se konečně po nějakých dvou týdnech zdlouhavého mailování dohodnou na schůzce, je značně nervózní a odtažitá. „Klára,“ řekne úsečně a odměřeně k němu natáhne ruku.

A celkem chladně se chová i posléze. Např. většinou mluví, aniž by s Petrem udržovala oční kontakt. Pomalu, ale jistě odměřuje slova a věty. I když se na ni Petr téměř z devadesáti procent jejího povídání dívá, neotočí se k němu. O to víc ho vždycky dostane zřídka se vyskytující, ale přece jen čas od času se opakující grif – když najednou zvedne hlavu, trhnutím odhodí pramen vlasů, který ještě víc znemožňuje pohlédnout jí do tváře, a ze strany, ale pevně se na Petra koukne chytrýma očima, malounko se zasměje, jeden zub jí přitom vyčnívá z pusy, a řekne: „Nebo ne?“, případně: „Nebo co si myslíš ty?“

Možným vysvětlením jejího protikladného chování – vnější jistoty, která na jinak křehkém těle působí uměle – je užívání antidepresiv. Když ji Petr poprvé vidí krájet je zvláštním nožem s bílým povlakem, zeptá se, oč jde – jestli je to něco stejně speciálního na prášky jako řezák na sýr.

„Ne, to je keramickej nůž,“ odpoví Klára. „To musíte znát i v Roudnici. Nebo ne?“

Teprve při čtvrtém rande, kdy jdou plavat, má Petr pocit, že by jako něco mohlo bejt. To se totiž o něj v bazénu na holešovickém Výstavišti několikrát jemně, něžně, krátce otře. Jako by se ho neuměle pokoušela pohladit.

Když se po několika týdnech ocitnou v posteli, protože Petrovi ujel poslední vlak, skutečně si myslí, že vedle sebe prostě přespí, bez jakéhokoli kontaktu. Až takhle asexuálně na něj působí celé to jejich chození. Ale mýlí se. Ihned potom, co zhasne noční lampičku, ho Klára pohladí po prsou, pak mu hladí paži až k ramenům a řekne: „Tohle jsou svaly?“

„Já nevím,“ řekne Petr jako idiot.

„Ty máš super břicho. Zatni ho. Říkaj ti holky, že máš pěkný břicho?“

„Břicho ne,“ odtuší Petr a váhavě se jí začne dotýkat taky.

Když do ní ovšem po chvíli vstoupí, jako by se ocitnul v jeskyni. Vevnitř necítí žádné tření; možná je distrakce vaginálního svalstva nežádoucím účinkem užívání psychofarmak – takhle Petr uvažuje, zatímco se pohybuje sem a tam jako příslovečný kůl v plotě. Způsob, jakým ho v sobě Klára přijímá, jaksi odevzdaný, trpný, napovídá, že jí o sex příliš nejde, že si ale myslí, že by ho měla poskytnout.

Při nejvíc vypjaté scéně – dá-li se to tak říct – se projeví tichým chrčením. To Petra jenom utvrdí v dojmu, že se jí zmocňuje kvůli sobě, že Klára z toho nic nemá. Radši se z ní po chvíli sesune.

„Hele, on tě asi sex moc nebaví, viď?“ nadhodí Petr ráno, když se napije čaje, který mu naservírovala na stůl.

Klára zamžiká očima.

„Něco jako požitek ze sexu, nechci říct orgasmus – nic, co?“ pokračuje nekompromisně Petr, který by už měl rád jasno.

„Já se včera udělala třikrát, to není zas tak málo… Nebo co si myslíš ty?“ odpoví Klára – a pro změnu zamrká zase Petr, při tiché vzpomínce na všechny holky před ní.

„Tys měla za těch pár minut tři“ – zaskřehotá, protože mu vyschlo v puse – „tři vaginální orgasmy?“

„Jaký jiný?“ opáčí nechápavě Klára. „Bez toho by to nemělo cenu. Nebo jo?“

„M, nemělo,“ kývá Petr mechanicky hlavou, zadívá se upřeně na stůl, kam položila něco k snídani, a protočí panenky při pomyšlení na všechny věčně se opakující články z dámských i pánských magazínů o tom, že vaginální orgasmus u ženy je něco jako jehla v kupce sena. Nebo jako keramický nůž v Roudnici.

 

Povídka byla publikována v Polabskýcn novinách 4/2013 (s. 10)

vloženo 11. května 2013, štítky: Nezařazené

Přidat komentář

Furmulář pro přidání komentáře k článku
(nezobrazuje se)
opište číslo 10

položky označené * jsou povinné


zobrazit všechny články