na úvodní stranu přeskočit menu

Doporučuji ke čtení v H_aluzi

Vánoční číslo literárně kulturního časopisu přináší i mé tipy na knížky.

Sem-Sandberg, Steve: Ravensbrück (Paseka 2012)

S tulákem po Evropě – z rodného Švédska, na které zanevřel, se v pozdních devadesátých letech přesunul za českou manželkou k nám, momentálně žije napůl v Rakousku a ve Španělsku – jsem měl čest seznámit se na letošních Evropských literárních dnech v Dolních Rakousech, kde byl letos pětapadesátiletý autor tzv. „docufiction“ jedním z hostů. A bylo to setkání s Panem Spisovatelem: někdy prostě vycítíte, o jak velkou tvůrčí osobnost jde, z pouhého podání ruky, které přitom zpravidla bývá pokorné a vstřícné. Někdejšího pobytu v Čechách a českých archivů využil i k napsání životopisného románu o novinářce Mileně Jesenské, kterou jsme si zvykli redukovat na jednu z Kafkových „milenek“, přestože spíše Kafka byl pro Jesenskou epizodní záležitostí, než ona pro něj. Sem-Sandberg v knize, která česky vyšla až před rokem, klade vedle historických faktů o životních peripetiích ambiciózní ženy s neméně neuvěřitelným osudem, jako měla později Jesenské dcera, Bondyho femme fatale Honza Krejcarová, citace z jejích článků i deníků a tyto dokumentární elementy prokládá fiktivními pasážemi, v nichž se zpravidla do své hrdinky vciťuje. Počíná si tak i v nejsilnějších pasážích z koncentráku, kterými kniha vrcholí a kde třeba věrně popisuje Jesenské hlad. Koláží dokumentu a fikce se Sem-Sandbergovi jakožto spisovateli daří oproti historikovi učinit minulost reálnější, uvěřitelnější, o čemž mluvil také na své říjnové přednášce ve Spitzu na Dunaji (k dispozici i ke stažení). Podobně, jako se zabýval Jesenskou, ale ještě experimentálněji pojal Sem-Sandberg život duchovní vůdkyně RAF Ulrike Meinhofové v knize Theres, jejíž české vydání zatím bohužel není reálné. Autor je ale daleko známější dnes už světovým bestsellerem, který u nás vydala Paseka v roce 2011 pod názvem Chudí v Lodži. Některé ponuré, ale stejně tak živé obrazy ze života polského židovského ghetta inscenuje ve stejnojmenném monodramatu Jaroslav Achab Haidler v labskoústeckém Činoherním studiu.  

Zapletal, Zdeněk: Popík (Novela bohemica 2013)

Po třicítce se dostávám ke knihám, které v osmdesátých letech ležely rodičům na nočním stolku – s obrazy jejich graficky nepříliš vyvedených obálek jako by se ty archiválie zhmotňovaly z mého podvědomí. Nejdřív to byli Páral a Švejda, autoři spojení životem i dílem se severozápadními Čechami, a teď jsem objevil Zdeňka Zapletala (1951), autora naopak z jihovýchodního okraje republiky. Pozdě na hlasitou hudbu a Půlnoční běžce, rané romány, kterými se Zapletal na počátku osmdesátých let, především díky tehdejšímu redaktorovi Československého spisovatele a literárnímu kritikovi Petru Bílkovi (ještě donedávna šéfredaktoru Reflexu, teď Literárních novin), zařadil mezi vrstevníky „sociologické“ prozaické generace, např. vedle dnes spíš neslavně známého publicisty a politika Radka Johna, jsem četl spíše ze zvědavosti a pro přehled. Úmorné popisy všedních dní obyčejných hrdinů mají v širší umělecké kompozici těchto děl své opodstatnění, dnes už ale působí jako z jiné planety. Zajímavý umělecký přelom prodělal Zapletal po roce 1989. Někde na půli cesty stojí jeho (mimochodem zfilmovaná) Kobova garáž, ale v ještě pozdějších pracích jako v knižním rozhovoru s Jarkem Nohavicou Poslední mejdan nebo životopisném románu Born in ČSR aneb Vekslštůbe cimrfraj se autorův styl skutečně změnil, rozvolnil, otevřel. Paradoxně však tyto víceméně deníkové práce popisují polistopadovou společnost stejně věrně jako předchozí objemné „sociologické“ romány život normalizovaného lidu. Poslední kniha Popík pak završuje třífázovou proměnu spisovatele Zapletala, když máme tu čest překvapivě s novelou nevelkého rozsahu a žánrově se satirou z pokleslého světa českého šoubyznysu. I tady ale autor jednak čerpá ze svého života – např. když popisuje rozvod s manželkou – a i přes filtr grotesky zde zase prosvítá reálný obraz české společnosti, definitivně vystřízlivělé z posametové opice. Obraz vůbec ne hezký, ale při vědomí Zapletalových svědectví z doby před revolucí se ty velké kulisy, v nichž žijeme své malé životy, vlastně příliš nemění. Náturou je Zapletal čím dál větší skeptik a cynik, přestože někde v koutku jeho duše ještě doutná romantismus a víra v lidskost. Vidí svět včetně lidských mravů bez příkras, a přece se špetkou naděje.  

Struhar, Stanislav: Hledání štěstí (Volvox Globator 2007)

Česko-rakouský spisovatel utekl z Československa rok před sametovou revolucí, ale ani definitivní vítězství lásky a pravdy nad lží a nenávistí ho nedokázalo přesvědčit, aby se vrátil zpět. U našich jižních sousedů začal mladý muž s literárními ambicemi cílevědomě pracovat na své němčině. Potíže, které mu v začátcích činili překladatelé a lektoři rakouských institucí jako literární domy či nakladatelství, zužitkoval ve svých knihách Rukopis (česky 2004) a Hledání štěstí (česky 2007). Hrdinou prvně jmenované novely je na románu pracující černoch, který se utkává nejen s nevraživostí německojazyčného literárního světa, ale i s rasovými předsudky Rakušanů. Obě dvě témata i svůj autorský styl a jazyk vycizeloval Struhar ve druhém jmenovaném díle, které upoutá hlavně bizarní zápletkou: autor odmítnutý nakladatelstvím zinscenuje záchranu jeho redaktorky před napadením – útočníky jsou přitom hrdinovi přátelé. Začíná netradiční love-story, která spěje ke svému klasickému završení, když redaktorka v očekávání náhodou najde svůj zamítavý dopis na štosu listů hrdinova rukopisu – přičemž doposud neměla ani páru o tom, že její miláček píše. Román ale vůbec není žádným ohňostrojem atrakcí, jak by se mohlo zdát z mé výše ledabyle načrtnuté anotace. Stanislav Struhar (1964) je velmi poctivým autorem, váží každé slovo, do puntíku modeluje vnitřní svět svého hrdiny a zručně pracuje se čtenářovým očekáváním – i v negativním způsobu tak, že např. konec knihy vyznívá velmi nejednoznačně. Na konci roku jsme se dočkali českého překladu Struharova posledního diptychu povídek Cizinky, dále o něm ale zřejmě uslyšíme spíše z německojazyčného kontextu, kde pomalu, ale jistě nachází své štěstí. A to ještě pořádně nezalovil v šuplíku, kde skrývá svých pět zatím nevydaných románů.

Text byl publikován na s. 42 literárně-kulturního časopisu H_aluze 26/2013

vloženo 27. prosince 2013, štítky: Nezařazené

Přidat komentář

Furmulář pro přidání komentáře k článku
(nezobrazuje se)
opište číslo 10

položky označené * jsou povinné


zobrazit všechny články