na úvodní stranu přeskočit menu

Čtenářka harlekýnek & filozof všedního dne

Svatební povídka o osudové lásce. Ta ale někdy vzniká úplnou náhodou!

„Tohle si přečti,“ položil pan Plot před Lucku novinový výstřižek a zmizel za matným sklem fórových panelákových dveří stejně rychle, jako se v naoranžovo vymalovaném dívčím pokojíčku objevil.

Čerstvě plnoletá copatá zrzka seděla ztracená uprostřed zapomenutého severočeského sídliště. Stěny polepené plakáty hvězd s jepičím životem. Znechuceně zahodila cár papíru do příručního odpadkového koše, nepříjemně vytržena z obvyklého denního snění o princi na bílém koni. V odpadu se jinak hromadily ústřižky od skic, poznámek a výkresů, které pilná dívčina vyhotovovala nad rámec zadávaných úkolů dramatického kroužku. Ten navštěvovala s neoblomnou vytrvalostí každé úterý a čtvrtek. V neděli pak nepovedené kousky artefaktů pravidelně doplňoval otcem dodávaný výstřižek, z něhož si do mozaiky obecného povědomí měla dívka doplnit další díl o okresních hradech a zámcích.   

Lucka si povzdechla. Vztáhla ruku k polici upevněné nad stolem narychlo sbitým z kusů dřevotřísky, zapnula tranzistorové rádio a najisto přeladila na ústeckou stanici, hrající do omrzení pár zaoceánských šlágrů. Z šuplíku vytáhla jehlice s rozpletenou šálou, kterou však zatím nemohla věnovat nižádnému tvoru, jehož by po ránu líbla na krk čerstvě vonící po kolínské.

Při monotónním štrikování ulétala Lucčina mysl k růžovým zítřkům se svým partnerem, jistě užuž nalezeným: dívčina snila o procházkách v čerstvě rozkvetlých zahradách, sadech bujících zelení, společných jízdách na koni k roubené chatě utopené v lesích, okázalé studené večeři plné vzájemných něžných dotyků. A v tom úplně, ale úplně nejposlednějším koutku duše, který by to stydlivé děvče zapřelo nejen otci, ale snad i duchu svatému, bájila o láskyplném milování u praskajícího krbu, té nejsladší tečce za dnem jak vystřiženým z harlekýnek, které tajně četla. Ohmatané paperbacky Lucka marně ukrývala před všetečnou matkou do nejsvrchnějšího fochu skříně, až úplně dozadu, za pečlivě vyskládané blůzky, většinou v oblíbené barvě lila.

V třinácté komnatě jejího podvědomí se zrovínka jako bujný hřebec vzpínala osmahlá svalnatá šíje nad její bělostnou tváří, na níž rudě hořela líčka. Její milovaný se chystal k poslední zteči – a tu najednou padl Lucce do oka titulek novinového článku doneseného před chvílí otcem a nyní smutně čouhajícího z koše. Nadpis zněl velmi jednoduše: „Jde mi o přírodu a o lidi.“

Dívčinu těsně před pomyslným slastným vyvrcholením zaujala prostota výpovědi. A to zejména v kontrastu ke složitosti světa, který po osudovém devětaosmdesátém roce ztratil jistotu bipolárního rozdělení na dobro a zlo. Komu dnes může ještě záležet na přírodě a lidech mezi všemi těmi, kterým jde po rozpadu socialistického snu o lepších časech všechjenom o vlastní prospěch?

Lucka vmžiku procitla z laciného erotického snění hodného úpadkové buržoazní pseudoliteratury. Navrátila se do reality a novinový výstřižek, který předtím tak neuctivě odhodila do koše, rychle vytáhla. Brzy se dozvěděla, komu patří slova z titulku, jež tak lahodila jejím uším. Co čert nechtěl, jednalo se o osobu mužského pohlaví s nadějeplným jménem Leoš Kůl.

Podle odpovědí na všetečné otázky reportéra se jednalo o mladíka studujícího ochranu životního prostředí a zároveň uvědomělého člena komunistické strany. Ale snad více než ušlechtilé sentence neznámého mladého muže, zřejmě žijícího přímo v Lucčině rodném městě, zaujala dívku v rozpuku mládí jeho fotografie. Na kvalitním barevném snímku se skvěla podoba mladíka s ústy od ucha k uchu poodhalujícími bělostné zuby, s hustým obočím, zdravě opálenou a mužně zarostlou tváří a nahnědlými vlasy spadajícími do čela a vzadu až na ramena.

Pevný a čistý Leošův pohled, který jako by byl určen právě pro Lucčiny oči, naznačoval nejen neochvějnost přesvědčení, ale rovněž brysknost v úvaze a pohotovost v jednání.

Je to on, byla si jista Lucka. Je to mého srdce šampion. A zahanbena předchozím negativním smýšlením o svém otci šla jej potěšit do obývacího pokoje. Zde seděl osaměle na gauči, společnost mu dělala jenom lahev piva. Díval se na Objektiv, který právě běžel na televizoru vkusně adjustovaném v sektorovém nábytku barvy buku.

„Děkuji ti, tatínku“ výskla dcéra, políbila otce na čelo a navrátila se do své dívčí klauzury. Rodič se zaradoval nad konečně projeveným dívčiným vděkem určeným jeho trpělivé výchovné činnosti. Lokl si březňáka a dál pokračoval ve sledování cestopisného televizního pořadu. 

V té době ještě neexistoval strýček Google, takže se Lucka musela na Leoše nejprve celkem zdlouhavě doptávat a získat tak pevné orientační body jeho výskytu. Poté ho začala nenápadně sledovat a na základě konzultací se svými přítelkyněmi přemýšlet o vhodném způsobu náhodnéhoseznámení. Nakonec si na svého idola počkala před okresním výborem KSČM.

Naoko se procházela před vchodem, a když ji Leoš s nepřítomným výrazem, plný úvah inspirovaných právě proběhnutou schůzí, přešel, zavolala na něho: „Mladý pane, nevypadly vám z kapsy rudé třešně?“

Mladík se ohlédl. Jejich oči se střetnuly. Dívka ustrnula. Byl to jen její pocit, že nad Radobýlem zahřmělo? Že se z dávno vyhaslých sopek Českého středohoří začala valit láva? Že se dvě letité lípy na rohu Palackého a Palachovy vyvrátily z kořenů?

Leoš ovšem odpověděl prozaicky: „Jaký třešně?“ A obrátil se a pokračoval v cestě domů.

Naší hrdince zkrátka dalo ještě značnou práci, než svého prince sbalila, jak se říká. Ale po nějakých třech měsících naplněných např. vstupem do svazové komise žen nebo přivazováním se ke starým stromům, které měly padnout kvůli dokončení stavby dé osmičky, a dalších úkladech si Lucka mohla říct – dílo dokonáno jest: Leoš byl její.

Po prvním období vzájemného poznávání jejich vztah vykrystalizoval do pevného trvalého svazku, nerušeného přelétavými milostnými vzněty k soudruhům a soudružkám v širokém okruhu, v němž se oba dva společensky čilí Severočeši pohybovali. Sňatek památného dne 12. 7. 2013 byl logickým důsledkem jejich opětované lásky. Svědci, soudruh Šenfeld a soudružka Sachetová, nemohli než potvrdit oddávajícímu, že svatbě nestojí nic v cestě, zkrátka že je všechno oukej, jak se říká.

Leošova kariéra v místní buňce strany rychle pokračovala. Se svým volebním heslem „Jsem filozof všedního dne a víkendový spáč“ se v mimořádných volbách do poslanecké sněmovny v roce 2014 vyhoupl na první místo kandidátky a stal se nejmladším poslancem v České republice. Po převzetí moci komunistickou stranou v roce 2017 se stal rovněž nejmladším ministrem životního prostředí.

Zatímco se Leoš Kůl věnoval dráze politika na vrcholné úrovni, jeho žena rok co rok rodila a vychovávala novopečené české občany. Když se promenádovala po městě, byla jak v sedmém nebi: jednoho caparta měla v kočárku, druhého nesla na rukou a třetí se vlekl za nimi. Místní ji uctivě zdravili: „Dobrý den, paní ministrová.“

Pro zaneprázdněnost svého muže Lucka často obcházela přítelkyně, matku i otce svého. Jednoho dne si na jeho návštěvě vzpomněla na událost, která předurčila podobu jejího dospělého života. Tehdy nalezla svého osudového, prvního a jediného druha, s nímž se vydala na láskyplnou pouť. Chtěla se podělit o svou vzpomínku s otcem:

„Vzpomínáš, tatínku, jak jsi mi tehdy přinesl ten výstřižek s Leošovým rozhovorem?“

„S jakým rozhovorem?“ nechápal ale otec.    

„No jak tam Leoš říkal, že mu jde o přírodu a lidi. Přečetla jsem si ho a šla jsem ti poděkovat do obýváku.“

Lucčin otec se hluboce zamyslel a po chvíli se zeptal: „Co dávali?“

„Objektiv,“ děla dcera.

„Tak to musel bejt sobotní Deník. Tam jsem ti ale přece vždycky vystřihoval ten seriál o hradech a zámcích na okrese.“

„No ale tehdy tam byl Leošův rozhovor,“ trvala na svém Lucka.

„Jedině že by byl na druhý stránce,“ uzavřel otec.

A Lucka zalapala po dechu, když si uvědomila, že její osud závisel na ještě křehčí skutečnosti, než se doposud mylně domnívala.

 

Lukášovi a Lence 11. 7. 2013 v Litoměřicích

vloženo 14. července 2013, štítky: Nezařazené

Přidat komentář

Furmulář pro přidání komentáře k článku
(nezobrazuje se)
opište číslo 10

položky označené * jsou povinné


zobrazit všechny články