na úvodní stranu přeskočit menu

"Banální příběh? Byl by, kdyby Balvín nepracoval s intertextualitou,"

píše o Lásko, teď! v recenzi pro Xantypu literární kritik Vladimír Karfík.

Už to málem vypadalo, že severočeské literární vzepětí patří minulosti dávné (Josef Jedlička, Emil Juliš) a nedávné, zvláště po posledních knihách Páralových. Jaroslav Balvín se k oné tradici hlásí, i k ústeckým románům Páralovým, který oslnil ve čtyřiašedesátém útlým Veletrhem splněných přání, v němž už bylo in nuce všechno, co později napsal.

Resuscitace Balvínova je sice z obdobného kadlubu - Páral je odrazový můstek, je však jiná, ještě mnohem rafinovanější, erotika a sex jsou tu ještě explicitnější, ale postmoderna vykonala své: Balvín je v líčení partnerských vztahů sice nezvykle otevřený, ale zároveň velmi sofistikovaný (naznačil to už ve svém předchozím turistickém průvodci Máchovými deníky).

Základní děj se zauzlí Jackovým pokusem ověřit si, zda je opravdu dospělý. Navštíví coby žák školu, kde učí jeho žena, potká namyšlenou blondýnu Soňu, zvanou Kurnikovová, ta mu připomene jeho ženu, když ji poznal, a je ztracen, ona jen o něco později.

Banální příběh? Byl by, kdyby Balvín v příběhu ze života nepracoval s bohatou intertextualitou, za syrovým popisem skrývají se odkazy na bohatství světové literatury (za všechny jen Nabokova Lolita, Bataille, Houellebecq a další, k nimž se hlásí). Příběh to nezatěžuje, jenom se ocitá o patro výš.

Vladimír Karfík (Xantypa 3/2012)

Foto Archiv Josefa Vaculíka

vloženo 15. března 2012, štítky: Nezařazené

Přidat komentář

Furmulář pro přidání komentáře k článku
(nezobrazuje se)
opište číslo 10

položky označené * jsou povinné


zobrazit všechny články