na úvodní stranu přeskočit menu

Aktualita - Laudatio na knížku Mácha: Deníky

Laudatio na knížku Jaroslava Balvína Mácha: Deníky přednesené při udílení Ortenovy ceny 2011

Všechny tři nominované knihy na Ortenovu cenu byly při slavnostním vyhlášení na veletrhu Svět knihy představeny laudatiem. Knížku Jaroslava Balvína představil Tomáš Kubíček, vedoucí katedry bohemistiky FF UP v Olomouci, těmito slovy:

Ono to není jen tak, vklouznout do bot Karla Hynka Máchy a vypravit se s ním do kraje, který mu byl připsán. Hrozí tu adorace, koktavé přiznávání se krajinou, jistota naučných stezek, které ale vždy vedou bezpečně tak, aby to podstatné či vzácné zůstalo skryto; ale hrozí tu i Mácha sám, svou monumentální přítomností. Jenomže Mácha tu zůstává a je třeba se s ním čas od času vyrovnávat. Ostatně, jak kdesi napsal Jan Mukařovský: „Každá generace má právo na vlastní zodpovědnost pojmenovat znovu smysl Máchova díla.“ Mácha má totiž schopnost vypovídat něco o nás. No, a Jaroslav Balvín do toho šel. Do Máchova kraje, do Máchy, do dnešního smyslu jeho díla. Sám za sebe, ale současně tak trochu i za svou generaci. A to, že tak učinil fikcí a ne vědeckou studií, mu slouží ku prospěchu: vydáváme se do prostoru experimentu.
Jako mapu pro své putování přijal Balvín Máchovu výzvu deníkem. A svým psaním ukazuje, jak dobře ovládl pravidla žánru a jak přesně je dokáže používat. Dialog tu spolupracuje s myšlením, reflexe s okamžikem, paměť tu váhavě postává v přítomnosti, budoucnost je nejasná a snad by ani nemusela přijít. Svět se rozpadá mezi erotická dobrodružství a pitky a samozřejmě do reflektovaného psaní o erotických dobrodružstvích a pitkách. Epická zkratka tu kreslí tušené pozadí životních dramat, z nichž v popředí zůstává jen pachuť zvětralého vína a na patře nepřesná vzpomínka na něco, co se snad událo, nebo se to také událo jinak, nebo také vůbec ne. Výsledkem je turistický průvodce (jak ostatně zní podtitul knihy), ve kterém se ale nikam nejde, ve kterém se jen tak mimochodem a s vyčerpávajícím nasazením nežije.
Autorův hrdina, náš průvodce krajem, je kreslen s nelaskavostí až mistrnou. Utápí se v balastu, v sebevzhlíživé slepotě, předvádí svou nemilosrdnou ironii, která však ironizuje především jej samotného. Jaksi se ale z tohoto světa vytratil Karel Hynek, redukován na povrchnost, přeměněn na topografický symbol a vlastně nehledán – protože proč taky. A v tuto chvíli mi Balvínova kniha přerůstá v něco, co opatrně nazývám generační výpovědí. A Balvín ji nevnucuje, nehlásá ji jako pravdu, jen tak nenápadně a úkosem o ní svědčí. Deník, spojující nás s přítomností, v němž vzpomínky jsou nejasné a budoucnost nezřetelná, se ukazuje jako důsledek rozhodnutí mnohem významnějšího: Rozhodnutí vydat zprávu o světě, z něhož se vytratily hodnoty a v němž zbytnělo ego. Ta zpráva mne netěší, ale jsem za ni vděčný. I z toho důvodu bychom, zdá se mi, měli číst Balvínovu knihu s rozmyslem.

22.06.2011, nb
archiv aktualit